Editorial

Naděje, že Češi rozpoznají lépe než jejich západní sousedé cenu svobody, neboť desítky let žili pod dohledem špiclovského státu, se sice rozplynula už brzy po roce 1989, ale důkazy o marnosti této iluze přináší i současnost. Zatímco ve Velké Británii se právě vášnivě debatuje o tom, jak hluboce mohou stát a soukromé firmy nahlížet do soukromí občanů, česká vláda se může spolehnout na otupělost veřejného mínění.

Jistě, rozdíl mezi tehdejším režimem a tím dnešním je zatím v jejich povaze. Od dětství jsem byl zvyklý na to, že hovory v našem bytě jsou odposlouchávány, že zamlklí mužové z StB přicházejí v pravidelných intervalech na domovní prohlídku, že mám hlídače v patách, že oblast bezpečného soukromí se smrskla jen na moje vlastní myšlenky. Ale měl jsem alespoň jistotu, že komunistický režim mě hlídá proto, že to se mnou myslí zle.

Dnes to s námi demokratický režim myslí snad dobře, přinejmenším tvrdí, že to dělá pro naši bezpečnost a zdraví. Jistotu však nemám. Na ulici nás hlídají kamery, náš pohyb je díky naší elektronické stopě z mobilu pečlivě sledován, informace o minulosti i budoucnosti našeho těla se ukládají v databázích. Naše soukromí se za těch dvacet let opět smrsklo už jen na myšlenky – pokud je ovšem nesvěříte počítači.

Problém však není jen v samotné ztrátě soukromí, ale také v tom, komu a za jakých podmínek ho svěřujeme. Demokracie, ta česká zejména, je bohužel velmi nedokonalá a je naivní si myslet, že údaje o našem pohybu, tělesné schránce či účtech v bance budou navždy bezpečně střeženy v třinácté komnatě. Tržní ceny za tyto údaje totiž začínají prudce stoupat. Měla by tedy také stoupat cena naší svobody, proto bychom měli debatovat o tom, nakolik si ji ceníme my sami a co všechno budeme od státu požadovat, když v její ochraně selže.

Jako dobrý základ pro přemýšlení o ceně našeho soukromí budiž texty Tomáše Pavlíčka (str. 16–19) a Karolíny Vitvarové-Vránkové (str. 61–62).

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA