Ve slepé uličce

Na otlučené dlažební kostky bělehradského bulváru Kněza Mihaila dopadají drobounké kapky studeného deště, pod stánky s igelitovými stříškami se mačkají pouliční prodejci pravoslavných ikon i leštiči pánských polobotek. Ulice jsou poloprázdné. Tu poklidnou atmosféru první březnové soboty přesto dokázal Simon Simonović (25) rozbít jedinou větou. „Kosovo je bolestivá ztráta, my teď ale musíme jít dál,“ pronese na plácku před bělehradskou univerzitou do mikrofonu drobný student politologie a nervózně se rozhlíží po mozaice barevných deštníků kolem sebe.Lidé se začínají zastavovat a z nejbližší skupinky přihlížejících se ozve i nesmělý potlesk. Nepatří-li přímo Simonovi, pak možná jeho odvaze.

Slyšet dnes podobná slova na jakémkoli jiném místě v Bělehradě je totiž prakticky nemožné. Naposledy výzvu ke smíření se ztrátou Kosova veřejně pronesl v parlamentu jeden z opozičních politiků – a chvíli nato liberální straně Čedomira Jovanovice neznámí útočníci rozmlátili kanceláře. Simon je první, kdo na bělehradských bulvárech třináct dní po vyhlášení nezávislosti Kosova to výbušné téma znovu otevřel.

„Lidé jsou trochu v šoku, média jsou plná silných slov o zradě Ameriky i Evropské unie. Je tu ale příliš emocí. Musíme mluvit hlavně o tom, co máme v téhle situaci za možnosti,“ říká před budovou své alma mater tento mladík s blyštící se náušnicí v uchu a ukazuje svůj leták vyzývající srbskou veřejnost, aby za žádnou cenu nepřestávala usilovat o vstup do EU. Do čerstvě založeného sdružení Evropa nemá alternativu se už Simonovi podařilo získat i další desítku spolužáků a známých. Spolu s nimi po večerech sepisuje důvody pro těsnější provázání Srbska se Západem, posledních pár dní jim veškerý volný čas zabralo shánění zvukové aparatury, tištění letáků a sepisování proslovů na dnešní akci. Pozvánkami oblepil Simon už před pár dny nároží šedivých bělehradských bulvárů. „Nebýt deště, byly by tu tisíce lidí,“ říká s pohledem na několik stovek shromážděných. „Chceme oslovit všechny, komu není budoucnost Srbska lhostejná. To, že jsme s organizováním podobných věcí sami, se určitě změní. Už za týden možná uspořádáme další.“

Déšť řídne a shromážděný zástup začínají obcházet studenti s letáky. „Jsou na nich rozepsané výhody, které nám může členství v EU přinést. Je to skutečně naše veliká šance,“ vysvětluje organizátor do mikrofonu. Mladík v kšiltovce pročítá papír s body jako „svobodný pohyb“, „hospodářská spolupráce“ a dotační politika a souhlasně pokyvuje hlavou, vedle stojící čtyřicátník v baloňáku si jen odplivne a odchází pryč. „Unii jde jen o peníze, to radši zůstanu chudák,“ říká.

Simona v tu chvíli bedlivě pozoruje i skupinka nakrátko střižených mladíků ve vysokých kanadách. Ani oni žádné letáky nechtějí, z batohu naopak loví štos vlastních papírů a rozdělují se v davu. Oboustranně potištěný leták s hlavičkou „Srbští nacionalisté“ jde na odbyt. „Je to stejné, jako když vám Čechům sebrali Němci Sudety,“ popisuje své pocity ze ztráty Kosova rázným hlasem jeden z oslovených kolportérů a napřahuje ruku s letákem. „My ale, když bude potřeba, si budeme své území bránit i silou,“ dodává. „Podporu mít budeme, příští volby vyhrají radikálové.“

Simon o nezvaných návštěvnících dobře ví. „Nesmíme se nechat zastrašit,“ říká u schůdků na pódium. Kvůli výzvě ke zbití organizátorů, kterou nacionalisté pověsili na internet, už prý mítink jednou odkládal. Podruhé už couvnout nechtěl – a až na počasí mu vše vyšlo. Akce se obešla bez konfliktů, přišlo dost lidí, a dokonce i novináři. Víc už si v současném Bělehradě může stoupenec Simonova pohledu na svět přát jen stěží.

Projížďka vládním autobusem

Široký bulvár lemující bělehradskou univerzitu se jen pár desítek metrů od improvizovaného pódia skupinky proevropských studentů rozplývá v čtyřproudovou magistrálu, po které se krokem sunou kolony aut. Betonové tepny Bělehradu už dávno moderní motorizované záplavě nestačí. Rozhrkané trolejbusy a tisíce domorodých jugoslávských vozítek Zastava a Yugo doplňují tu a tam naleštěné mercedesy a terénní off-roady bělehradské smetánky.

Všudypřítomný smog mezi nesourodými budovami je ale jen jednou z mnoha nepřehlédnutelných součástí pulzujícího organismu. Jsme ve městě kontrastů. Skleněné budovy v nejnovější čtvrti plynule navazují na rozlehlé slumy, kde žijí mezi odpadky a v polorozbořených chýších tisíce Romů. Náruč velkoměsta z druhé strany uzavírají pobořené bloky vládních paláců. Někdejší „křivdy vojsk NATO“ z poslední jugoslávské války v roce 1999 prý nemají Srbové nikdy zapomenout, a opravy kráterů po bombách proto bělehradští radní odmítají.

A před pár týdny přibyly na konto zdemolovaných bělehradských domů další. Spálené rámy oken americké ambasády jsou dodnes zatlučené prkny a nasprejované nápisy „Kosovo je Srbsko“ dávají kolemjdoucím najevo, že přítomnost těch, kteří schvalují odtržení někdejší srbské provincie, není ve městě žádoucí.

Záběry událostí z poloviny února, které tomu předcházely, oblétly celý svět. Za rozvášněným davem chuligánů zbyly kromě jedné totálně vypálené a dalších šesti poničených ambasád i vyrabované obchody západních značek jako Nike či Benetton a vymlácené výlohy bělehradských podnikatelů albánského původu. Výsledkem bouřlivé noci byly i dvě stovky raněných a jeden mrtvý. Ten samý den protestoval v Bělehradě proti kosovské samostatnosti i poklidný průvod dvou set tisíc demonstrantů, které do metropole zadarmo svezla vláda najatými autobusy.

Zásadní politické akce srbského kabinetu se však odehrály už den předtím. V reakci na uznání Kosova řadou evropských zemí přerušil Bělehrad i veškerá jednání o vstupu Srbska do Evropské unie. Cesta do budoucnosti, na kterou měli politici vládní koalice bělehradského parlamentu až dosud shodný pohled, ztratila směr a evropská otázka teď srbské politiky rozděluje na dva nesmiřitelné tábory. Ani pro cizince neovládající srbský jazyk není problém rozpoznat, že právě tohle téma ovládá i rozhovory v kavárnách, každý den jsou jím prosycené televizní zprávy i populární bulvární deníky. Ani hlasy podporující vstup do Unie nemluví ovšem o Kosovu jako o ztrátě, s níž je třeba se smířit: pro drtivou většinu Srbů je dnes samostatnost někdejší provincie nemyslitelná. Když se Simon Simonović vydal do ulic s opačným názorem, mohl se spoléhat jen asi na šestiprocentní podporu. Právě tolik procent získala už zmiňovaná Srbská liberální strana.

Pořád dokola

Ničemu jinému než otázce Kosova se uplynulé týdny nevěnoval ani Marko Popović. O smyslu vášnivých kavárenských a mediálních diskusí ale přesvědčen není. „Celé to vypadá jako politická hra o moc. Politici se jen trumfují ve vlastenectví a zkouší, co lidé snesou,“ kroutí hlavou v centrále bělehradské televize B 92 režisér zdejší publicistiky. „Vy Češi a Evropané nám vůbec nerozumíte. Chceme se mít stejně dobře jako vy, ale máme svoji hrdost.“ (Srbská studentka z Kosova)Má to samozřejmě svůj dopad: „Z Kosova se stal mýtus. Ještě před rokem se zdálo, že většina lidí je s jeho ztrátou smířená. Teď o něm i obyčejní lidé mluví jako o základu existence srbského národa.“

V televizi B 92 pracuje Marko už deset let, a prožil tak prakticky všechny mezní momenty její historie. Nebylo jich málo. Kritickou televizi se tu více, tu méně tvrdě pokoušely zpacifikovat bělehradské garnitury po celá devadesátá léta.

Poslední horké chvíle přišly nedávno. V den vyhlášení kosovské samostatnosti zabránila policie útoku rozvášněných chuligánů na centrálu B 92 až v poslední chvíli. „O tom, proč sem chtěli vtrhnout nebo kdo je poslal, se můžeme jen dohadovat. Máme americké majitele a jsme dost kritičtí vůči srbským nacionalistům,“ říká Marko Popović. Jeho kolegové zatím pilují poslední detaily večerních zpráv. Hlavní témata jsou jasná dávno dopředu – kromě osudu sto dvaceti tisíc Srbů žijících nyní za hranicemi cizího kosovského státu především bližší vztahy s Ruskem. „Je to pořád dokola. Dnes jim jedni padají do náruče, zítra ten obrat sympatií ze Západu na Východ zas jiní politici popřou,“ krčí rameny Marko. „Většina z nás je přesvědčená, že vláda kvůli sporům o budoucnost brzy padne,“ odhaduje vývoj situace, který se po pár dnech stane skutečností. „Co bude potom? To nikdo neví,“ říká čtyřiatřicetiletý filmař, který rok ze svých studií strávil i na pražské FAMU.

Stejně jako mnoho srbských intelektuálů, je dnes Marko přesvědčen o tom, že otázku Kosova srbská vláda využívá jako záminku pro zastření skutečných problémů země. Loni sice rostla srbská ekonomika o sedm procent, letos má však výrazně zpomalit a poslední zprávy mluví o třináctiprocentní inflaci, která se má dál zvyšovat. Platy přitom zdaleka nerostou tak rychle, jak vláda ještě před lety slibovala. Průměrný obyvatel Bělehradu vydělá v přepočtu asi devět tisíc korun za měsíc, v menších městech a na venkově je to ještě méně. Ceny jsou přitom podobné jako v Česku. A ačkoli jen za loňský rok nateklo do Srbska přes dvě a půl miliardy dolarů v přímých zahraničních investicích, pracovních míst je v zemi pořád velký nedostatek.

Zachraňte Zastavu

„Pět a půl tisíce přesně,“ libuje si v malé přízemní kanceláři Radiša Pavlović a přejíždí očima dlouhý seznam podpisů. Obláčky z jeho cigarety zahalují místnost šedivou mlhou. Jsme v centru srbského města Kragujevac v kanceláři nové politické strany Dělnický odpor. Její zakladatel Radiša Pavlović (43), který právě znovu přepočítal aktuální stav členské základny, je v okolí známou postavou. Už skoro šest let bojuje s vládou v Bělehradě o záchranu místní továrny, které zasvětil celý svůj život, a spolu s tím i o peníze pro dělníky, kteří na její neslavný osud doplatili.

„Prostě se na to nemůžu jenom dívat,“ kroutí hlavou pan Pavlović a ukazuje oknem k bělostnému secesnímu oblouku ozdobenému velikými písmeny „Zastava“. Mohutná kamenná brána je čerstvě nabílená, z rozlehlých budov za ní se však odlupuje omítka a zrezivělé okenice lemují jen poslední střípky rozbitého skla. Někdejší výrobce stejnojmenných slavných automobilů dnes funguje v minimalistické podobě a stejně jako stovky dalších kdysi prosperujících jugoslávských podniků stojí už řadu let těsně před krachem. Právě ve stoosmdesátitisícovém Kragujevaci, někdejším průmyslovém centru Srbska, se dnes stále hlasitěji ozývají hlasy po radikální změně cesty, na kterou se Srbsko v uplynulých osmi letech vydalo.

Důvod, proč v ten jediný letní den roku 2000 propustila kragujevacká automobilka najednou patnáct a půl tisíce lidí, nepřišel z čistého nebe. Část továrny, produkující po většinu devadesátých let zbraně pro srbskou armádu, rozmetaly bomby spojeneckých letadel. Většinu ostatních provozů ovšem poslala ke dnu právě dokončená bilance hospodaření. Zastava se topila v obrovských dluzích.

Srbští politici se rozhodli továrnu zprivatizovat. To se ale povedlo jen zpola a kromě montovny pár stovek italských fiatů, vyráběných ve zvláštní licenci pro srbský trh, od té chvíle výrobní haly chátrají. Slibované investice nikdy nepřišly, stejně jako do Kragujevace nedorazily ani další investiční pobídky ohlašované vládou. Ve městě je dnes pětatřicetiprocentní nezaměstnanost, platy se tu už roky drží na stejné úrovni, v přepočtu na necelých šesti tisíci korunách. „To už přitom nestačí třeba ani na pronájem dvoupokojového bytu v centru města,“ vysvětluje pan Pavlović, nakrátko ostříhaný muž v krémové košili a ošoupaném černém obleku. On sám měl prý štěstí: na byt si vzal půjčku už v devadesátých letech a díky dramatické inflaci, kterou strhly války o udržení rozpadající se Jugoslávie, se mu ji podařilo splatit.

Přestože si Kragujevac zachovává díky několika udržovaným památkám tvář místa s šestisetletou historií, pro jeho běžné obyvatele není život tady zrovna snadný. Kromě žebrajících dětí na světelných křižovatkách připomínají neutěšenou hospodářskou situaci i desítky bezdomovců, bloumajících bezcílně po zdejších ulicích. Valnou většinu tvoří právě bývalí zaměstnanci Zastavy. „Téměř všichni propuštění tehdy před lety přijali štědrou vládní nabídku odstupného. Jenže podpisem se lidé vzdali i jakéhokoli nároku na podporu v nezaměstnanosti. Když peníze došly, musel se každý začít živit, jak se dá,“ říká pan Pavlović a pokyvuje hlavou nad vysokými čísly kriminality a šedé ekonomiky, které dnes v Kragujevaci bují. To, že nová pracovní místa vznikají jen pomalu, má podle něj na svědomí jediná věc, totiž že majetek většiny z dvou tisíc státem privatizovaných firem skončil podobně jako v případě Zastavy v rukou tunelářů.

Žádná země pro zapšklý

Za těmihle „tunely“ nemůže podle pana Pavloviće stát nikdo jiný než dnešní srbští politici. Právě proti nim se rozhodl vyrazit do boje. Jeho politická strana Dělnický odpor zatím kandiduje jen v místních volbách, plánovaných na polovinu května, a první cíl je jasný – vymoci od státu peníze na výplaty, které Zastava někdejším zaměstnancům dluží. Ve svých plánech jde ale pan Pavlović mnohem dál. „Nejde nám o žádnou ideologii, nejsme komunisti nebo tak něco. Chceme jen udělat vítr v dnešní zkorumpované garnituře. Musíme přilákat co nejvíc investorů z ciziny a najít lidem práci,“ říká. Do pár let chce otevřít pobočky Dělnického odporu v dalších městech a pak – vzhůru do celostátní politiky. „Nespokojených dělníků jako tady je v celém Srbsku spousta.“

Nespokojenost a touha po „změně“ je v místech jako Kragujevac opravdu cítit a nachází širokou podporu. Podobné názory jako pan Pavlović hlásá i Srbská radikální strana, jejíž oblibu tady v Kragujevaci připomínají všudypřítomné billboardy s usmívající se tváří vrásčitého šedesátníka Tomislava Nikoliće. Lídr radikálů tu při nedávných prezidentských volbách získal dvě třetiny všech hlasů a jen o pár procent méně utržila v Kragujevaci jeho strana v loňských parlamentních volbách.

Lék na cestu z neutěšené ekonomické situace je přitom podle radikálů jasný – silnější orientace na přirozeného srbského spojence Rusko. Vyhlášení kosovské samostatnosti pozici radikálů dále posiluje. „Rusové Kosovo neuznali, a i když je to z jejich strany politická hra proti Západu, my tu podporu potřebujeme,“ notuje si s názory radikální strany i lokální politik Radiša Pavlović.

Čtyřiadvacetiletá Ivana mezi příznivce Dělnického odporu nepatří, veřejných vystoupení v ulicích, kdy pan Pavlović zval amplionem lidi ke vstupu do svého protestního hnutí, už však v Kragujevaci zažila desítky. Nikdy prý ale nezůstala poslouchat déle než pár vteřin. „Mladým lidem nic nenabízí, je to jen zapšklý starý muž,“ říká drobná krátkovlasá hnědovláska v kavárně na jednom z kragujevackých bulvárů. Většina stolů kolem zeje prázdnotou a i pro Ivanu je to výjimečná návštěva. Studentka medicíny na kragujevacké univerzitě prý stejně jako většina spolužáků tráví večery doma nebo po známých. Peněz není nazbyt, a jak potvrzuje i náš mladý tlumočník, „domácí rakije je stejně lepší“.

Přes „zapšklost“ pana Pavloviće se však Ivana s řadou jeho názorů dokáže ztotožnit. „V boji o Kosovo Srbové potřebují každý přátelský hlas,“ vstupuje mladá dívka na pole mezinárodní politiky a do hlasu se jí vkrádá naléhavý tón. Otázka Kosova má totiž pro Ivanu zcela osobní význam, strávila tam většinu svého dosavadního života.

Nevím, co dál

To, co dnes Ivana cítí ke svým bývalým albánským sousedům z Kosova, se prý nedá vyjádřit jinak než slovem nenávist. „Nikdy se tam nevrátím,“ říká tiše dívka. „Nikdy ho ale nesmíme nechat Albáncům.“ Přítomnost novinářského mikrofonu Ivanu viditelně znervózňuje, její názory prý ale nic zviklat nemůže. Ta slova dnes zopakuje ještě mnohokrát. Vzpomínky na okamžik z roku 1999, který v ní tohle přesvědčení definitivně utvrdil, se jí prý neustále vrací. Právě tehdy do kosovského hlavního města Prištiny dorazila zpráva o chystaných náletech vojsk NATO a rodiče ji spolu s mladší sestrou poslali k babičce do Kragujevace. Matka i otec – policista a zdravotní sestra – zůstali ve válečné zóně Prištiny. „Dodnes mám noční můry, často jsme několik dní nevěděli, jestli jsou ještě živí,“ vypráví Ivana.

Policejní jednotka jejího otce tehdy působila na prištinském letišti, v místě, kam mířily první nejmasivnější nálety. „Matku povolala srbská vláda do prištinské vojenské nemocnice. Sem do Kragujevace chodily jen zprávy o tom, kdo z příbuzných nebo známých přišel o život,“ říká Ivana. Oba její rodiče však přežili. Úleva, která přišla po konci bojů v létě roku 1999, kdy se celá rodina setkala na kragujevackém vlakovém nádraží, ovšem netrvala dlouho. Ivaniným rodičům odmítla srbská vláda poskytnout jakékoli zaměstnání či finanční dávky. Tím, že opustili Kosovo a zůstali u příbuzných v Kragujevaci, prý totiž zradili vlast. Podobně se srbští politici zachovali ke všem srbských uprchlíkům z Kosova – chtěli je tím donutit k návratu. Na své původní adrese by peníze opět dostali.

„Jenže my se vrátit nechtěli a ani nemohli. Náš kosovský dům dávno obsadili Albánci, a když jsme ho chtěli prodat, začali právníkovi vyhrožovat smrtí,“ vypráví Ivana. Její rodiče ale nakonec měli štěstí: otci se díky známostem na úřadech přece jen podařilo získat starobní důchod, na který už dnes oba rodiče mají právo. V Kragujevaci žije rodina dodnes, Ivana tu dostudovala gymnázium a dnes je ve druhém ročníku medicíny. A s odstupem času získala pochopení i pro někdejší macešskou politiku své země. „Vždyť by tam jinak žádní Srbové nezůstali,“ říká nad hrnkem čaje a náš srbský tlumočník souhlasně pokyvuje hlavou.

Jediné, co dnes mladá studentka od života chce, je prý klidný život lékařky tady v Kragujevaci. „Válčit kvůli Kosovu už bychom nikdy neměli,“ říká Ivana. S tím, co se stalo v kosovském parlamentu a co následně posvětila dlouhá řada evropských zemí, se však vyrovnat nedokáže. „Vy Češi a vůbec Evropané nám nerozumíte. Chceme se mít stejně dobře jako vy, ale máme svoji hrdost. Kosovo je kolébka našeho národa, jak bychom se mohli smířit s jeho ukradením?“ ptá se náhle rozhořčeným hlasem. Pak zase sklopí oči a skoro šeptá: „Nevím. Já prostě nevím, co teď máme dělat.“

Teplota stoupá

Dálnice z Bělehradu ke kosovským hranicím krájí stovky kilometrů jen vyprahlou rovinu. Dál od metropole jsou auta vidět stále méně – ceny benzinu dnes v Srbsku dosahují úrovně srovnatelné se západní Evropou a pro velkou část lidí se stává automobil nedostupným luxusem.

Blížíme se k cíli cesty, u pomačkané modro-bílé cedule se symbolem autobusu posedávají mlčky dvě mladé ženy. Jak nás upozorňuje srbský tlumočník, jedna z nich je Srbka, druhá Albánka. Na rozdíl od cizinců prý místní poznají rozdíl na první pohled. Příjezd cizinců obě evidentně zaskočil, přes počáteční odmítnutí se ale dává asi třicetiletá brunetka, Srbka představující se jako Bilja, do řeči. Obě se narodily tady ve vsi a na zastávce, odkud odjíždí autobus do přilehlého města Bujenovac, se potkávají pravidelně. „V okolí je spousta krásných klášterů, můžu vám ukázat cestu,“ říká Bilja s úsměvem.

Čtyřicátnice s krátkými vlasy vedle ní jméno prozradit nechce, k rozhovoru se přesto nečekaně přidává. „Co vás opravdu zajímá?“ ptá se s trochou nervozity v hlase. Jakmile zmíníme otázku nedalekých kosovských hranic, začne pokyvovat na znamení, že nic jiného ani nečekala. „Na to se nás, prosím, neptejte, o tomhle tématu se tu nemluví,“ říká. „Moc bych si přála, abychom tu všichni žili v klidu jako teď. Prosím, jeďte pryč,“ dodává.

Bilja nás mlčky doprovází k autu. Když jsme dál od lavičky, tiše zašeptá: „Měla by to být jedna země, jedno Srbsko,“ a pak se vrací zpět.

Po pár kilometrech vjíždíme na předměstí Bujenovace – čtyřicetitisícového města, kde tvoří Albánci zhruba dvě třetiny obyvatel. Ve městě jsou čistě srbské a čistě albánské čtvrti. Oba národy tu žijí prakticky odděleně, stejně jako tomu je i v dalším velkém městě u hranic – Preševu. V okolní rovinaté placce zbyly po desítkách továren jen opuštěné brownfieldy. Většina lidí z vesnic pracuje na polích, nezaměstnanost přímo v Bujenovaci převyšuje sedmdesát procent, z jedenácti někdejších továren po válce o nezávislé Kosovo po roce 1999 zůstaly dvě.

Na náměstíčku s velkým mramorovým květináčem uprostřed a pár omšelými výlohami kaváren a obchůdků v centru Bujanovace se přesto Srbové s Albánci mísí v jednom davu. Náš tlumočník začíná být nervózní, představa, že by žil s tolika Albánci v jednom městě, je prý pro něj nepředstavitelná.

To setkávání ale zdaleka nepřipomíná velkoměstský ruch Bělehradu či menšího Kragujevace. Většina tváří, které míjíme, je zasmušilých. Lidé si nás nevšímají, nereagují ani na našeho tlumočníka, který se je pokouší oslovit. Zrychlují krok, ztrácejí se v úzkých uličkách mezi nízkými oprýskanými domy. Vedle aut se na prašné silnici protínající srdce města proplétají povozy s koňmi, hloučky ušpiněných dětí se vrtají ve všudypřítomných odpadcích. Skličující dojem z odlehlého místa dotvářejí především díry po kulkách na fasádách domů a časté policejní hlídky. Důvod pro tuhle ostražitost je vážný. Zatímco v nedalekém Kosovu skončily ozbrojené konflikty mezi Srby a Albánci v polovině roku 1999, v Bujenovaci a okolí pokračovaly boje bez větší pozornosti zahraničních médií až do roku 2004. A po vyhlášení kosovské samostatnosti začíná teplota na jihu Srbska znovu stoupat.

Na jižní frontě klid

„Tady je to komplet, skoro dva tisíce ozbrojených napadení, dvaačtyřicet mrtvých a desítky únosů za pět let od konce války v devětadevadesátém,“ poklepává na balík papírů Sima Gazikalović a zapaluje si cigaretu. Šedesátiletý bělehradský úředník má tady v Bujanovaci zvláštní poslání. Už osmým rokem tu působí jako koordinátor srbské vlády, druhý podobně vysoce postavený úředník je v Preševu, a přestože vedení radnic je čistě albánské, oba pánové formálně stojí nad zastupiteli i zdejšími starosty. A právě srbský úředník je prý jediný, na koho se mají novináři aktuálně obracet.

Oprýskanou budovou v srdci Bujenovace vedou dlouhé studené chodby. Světla tu nesvítí, chladnou atmosféru pastelově zelených koridorů narušuje jen průvan ze špatně těsnících oken. Ve čtvrtém patře budovy za mohutnými dubovými dveřmi se rozkládá moderně vybavená kancelář vládního koordinátora. Mezi vzrostlými fíkusy splývá z mohutné železné tyče velká srbská vlajka.

„Nemám moc času, je spousta práce,“ varuje hned na začátku prošedivělý muž s hlubokými vráskami na obličeji a dlouze potahuje z cigarety. Ta práce, o které je řeč, měla dlouhé roky jasný cíl: pomocí speciálních policejních jednotek rozprášit albánskou separatistickou organizaci, která v okolí Bujenovace působila a šlo jí o jediné – připojit území, většinově osídlené etnickými Albánci, ke kosovské provincii.

Onen „komplet“ s počtem ozbrojených útoků a mrtvých je právě účtem za aktivity povstalců. Od roku 1999, kdy bylo Kosovo pod vojenskou správou OSN a kdy začali separatisté se svou aktivitou, se tu odehrálo na dva tisíce přestřelek, téměř padesát lidí v nich přišlo o život, další desítky Srbů byly uneseny nebo vážně zraněny. Přehled o tom, kolik odvetných akcí následovalo ze strany srbské policie a zdejších obyvatel, pan Gazikalović nemá. „Byla to teroristická organizace, žádný boj mezi dvěma národy,“ odbývá otázku a na jeho obličeji se od té chvíle usazuje zachmuřený výraz. „Poslední tři roky je klid, teď už se soustředíme na normální věci,“ říká úředník a rozkládá na stole letáčky s rozvojovými projekty, které zatím na jih Srbska směřovaly. Víc než deset milionů eur z Bruselu, Washingtonu a mezinárodních organizací stačilo zatím na malou elektrárnu a vodovod, v posledním roce ale třeba i na sportovní halu.

O tom, že by započatou obnovu země mohla narušit skutečnost, že nad nedalekou provincií náhle zavlála modrá vlajka nového státu, nechce pan Gazikalović vůbec uvažovat. Jestli prý kosovskou samostatnost někteří z desítek tisíc zdejších Albánců oslavovali, on o tom nic neví. „Žádné veřejné provokace nebyly,“ říká stručně a s náznakem, že schůzka je u konce. „Ale samozřejmě jsme tu posílili dohled, a pokud se něco podobného objeví, jsou zdejší policejní jednotky připraveny zasáhnout.“

V kůži vlastizrádce

Nataša Kandićová (62) sledovala bouři pouličních protestů v Bělehradě doslova v přímém přenosu. Při pohledu na formující se útočníky z okna svého bytu v centru města byla dokonce jednou z prvních, kteří na blížící se útok na americkou ambasádu upozornili srbskou policii. Na otázku, proč policisté dorazili na místo až půlhodinu poté, co zmizel poslední z vandalů, odpověď nedostala dodnes. Role paní Kandićové v nedávných zlomových momentech vyhlášení samostatného kosovského státu ale začala mnohem dřív. Za otevřenou podporu albánské menšiny získala paní Kandićová od svých srbských rodáků nálepku zrádce národa a dnes v Bělehradu žije s obavou o vlastní život.

V rozlehlých chodbách organizace paní Kandićové Humanitarian Law Centre je i na konci týdne čilý ruch. Mezi kopírkami a počítači pobíhají praktikanti z bělehradské univerzity i zkušení archiváři. Mladík na recepci každou chvíli vyřizuje telefonát. Za šestnáct let existence tohoto místa dostala práce zdejších zaměstnanců zcela jasný rozměr. Regály knihoven tu plní desítky brožurek o válečných zločinech čtyř válek za udržení Jugoslávie, které Srbsko v devadesátých letech vedlo. Posledních osm let se však centrum zaměřilo téměř výhradně na jeden cíl – zdokumentovat události, které se v letech 1996–1999 odehrály při gradujícím napětí mezi Srby a Albánci v Kosovu. „Naše práce je ve stovkách hodin rozhovorů s očitými svědky, probírání se archivy a organizování veřejných diskusí,“ říká drobná sympatická dáma v kanceláři v nenápadné oprýskané budově v centru Bělehradu. Na etnické čistky a masakry albánských civilistů prováděné srbskou armádou by prý její národ neměl nikdy zapomenout.

„Kosovská samostatnost musela přijít, to bylo jasné už od prohrané války před devíti lety,“ říká ředitelka organizace, která posbírala několik prestižních ocenění za obranu lidských práv. „Kosovské politiky dobře znám. Spolupracuji s nimi víc než patnáct let a chci v tom pokračovat,“ vysvětluje pak paní Kandićová důvod, proč se vyhlášení kosovské samostatnosti zúčastnila přímo na místě v kosovském parlamentu. Její přítomnost a následné gratulace albánským politikům zaznamenala televizní kamera a ještě ten den – 17. února – obletěly obrázky její rodné Srbsko ve zprávách.

Hned druhý den po zveřejnění záběrů začali politici z opoziční socialistické strany ulicemi Bělehradu roznášet petici za její uvěznění pro velezradu. Na adresu její organizace Humanitarian Law Centre dorazilo několik anonymních dopisů slibujících neurčitý „trest“ a v chodbě domu je dodnes vidět očouzenou skvrnu po světlici, která jednu osobně doručenou výhrůžku doprovázela. „Od té doby nechodím nikam sama,“ říká Nataša Kandićová. „Prakticky jen přejíždím mezi kanceláří a domovem.“

Opatrnost je pochopitelná. Petici socialistické strany někdejšího prezidenta Slobodana Miloševiće, zastupující dnes jen mizivé procento voličů, nebere prakticky nikdo vážně. Za „zrádce“ ale Natašu Kandićová označilo i několik dalších politiků a jeden z vládních ministrů dokonce vybídl dav k veřejnému lynči výrokem, že „pokud se proti zrádcům obrátí hněv obyčejných lidí, nebude se čemu divit“.

V případě paní Kandićové má ona „zrada“ ještě širší význam než jen spor o samostatnost Kosova. Šéfka humanitárního centra totiž u zvláštního bělehradského soudu pro válečné zločiny zastupuje albánské rodiny obětí posledního krvavého střetu z roku 1999, ve kterém Srbsko ztratilo nad Kosovem formální kontrolu. Stovky případů pomohlo Humanitarian Law Center dotáhnout do konce, odhaduje ale, že mezi dvěma a třemi tisíci dalších dořešit zbývá. „Existuje mnoho důvodů, proč mě mnoho Srbů nenávidí,“ říká paní Kandićová s tím, že řada z obviněných dodnes působí na vysokých armádních, policejních nebo úřednických postech. „K jejich soudu už ale možná nikdy nedojde,“ povzdechne si. Právě v těchto dnech měly v Bělehradě vypovídat albánské rodiny, jejichž členy povraždily v průběhu kosovské války srbské polovojenské jednotky. Kvůli obavě z napadení na ulici ale cestu do metropole odmítly, jednání se odložila na neurčito.