Němečtí socialisté v nouzi

Nově zformovaná a populisticky-socialisticky zaměřená německá levice Die Linke a její věčně včerejší obhájci komunismu se mohli v plné slávě opět vyšplhat na politickou scénu.

Je to pouhých 18 let, kdy občané Německé demokratické republiky obléhali česká velvyslanectví a ze všech sil se bránili návratu do Honeckerova komunistického ráje. Dnes si zřejmě už nikdo na tu druhou nejhorší diktaturu v německých dějinách nepamatuje. Tak to aspoň dosvědčují poslední volby, ve kterých se levicová strana Die Linke přelila i na západ a zaznamenala úděsné a neuvěřitelné volební úspěchy.

Co je to za stranu tahle Die Linke, Levá/levicová strana? Název prozrazuje jasně její ideologické zaměření. V roce 1989 sice zmizel komunistický systém jako takový, ale nezmizeli komunisti. A ti se okamžitě přeorganizovali a přejmenovali, a tak vznikla strana PDS (Strana demokratického socialismu). Nikdo ji tehdy nebral vážně. Pak všichni jen koukali, když se na východě země protlačovala do jednoho zemského parlamentu za druhým. Politické kruhy se utěšovaly, že tihle „pozůstalí“ se unaví, opotřebují a zmizí.

Všichni podcenili tyhle staré, vyškolené a zkušené stranické kádry. V roce 1993 stoupl počet jejich voličů na východě země na 21,9 %, rok nato už byla překročena hranice 5 % při volbách do europarlamentu a strana se prosadila v komunálních i v krajských volbách v celé východní části Německa. Její úspěchy dodaly odvahu mnoha jiným nespokojencům v řadách socialistů a odborářů i na západě země, ti se spojili a založili WASG (Volební iniciativa za práci a sociální spravedlnost). V roce 2007 se sešli dva pohlaváři – za WASG Oskar Lafontaine (zběhlý, „zneuznaný“ sociální demokrat) a zakladatel PDS, východoněmecký právník Gregor Gysi, – aby spojili svoje síly a sjednotili svoje ovečky. Lafontaine ješitný a ctižádostivý, Gysi mazaný a vyškolený ve staré NDR, založili novou stranu a přiměřeně svým cílům ji nazvali Die Linke.

Tím se levá fronta rozšířila i do bývalé SRN, která znala komunistické praktiky jen od slyšení, takže ji to zastihlo nepřipravenou. Všichni se slitovně usmívali nad složením jejich členů. Bylo mezi nimi hodně politických ztroskotanců, neúspěšných kariéristů a naivních idealistů. Proti všemu očekávání však najednou seděli levicoví poslanci v parlamentech čtyř západních zemí. Politikům začalo svítat, že je musí začít brát vážně a musí trošku pozorněji naslouchat tomu, co propagují.

Die Linke se nikdy se svým zaměřením netajila. Proto návrh předsedy sociálnědemokratické strany Kurta Becka, aby v Hesensku sociálnědemokratická kandidátka Ypsilanti spolupracovala s levými poslanci a s jejich pomocí si zajistila funkci premiéra, zapůsobil jako bomba. Beck tím vyvolal bouřlivou diskusi a ukázalo se, že není jediný, kdo je ochoten vyprat a vybílit komunistické záměry a zapomenout na kruté zkušenosti s minulostí NDR. Komunistické partaje jsou a byly vždy žravé. To by měli právě sociální demokraté vědět, zažili to v minulosti několikrát. I zde platí – co se zapomene, to se opakuje.

Doufejme, že se nezapomene. Podle posledních průzkumů klesla popularita Kurta Becka a většina ho jako budoucího kandidáta na funkci kancléře odmítá. Jedno je na věci přesto pozitivní. Je to snad poprvé v novodobých německých dějinách, co se občané v hospodářsky nesnadných časech stáčí doleva. Snad je lépe dohadovat se s levičáky než s novodobými fašisty.