O starost méně
Státnice nakonec „dali“ všichni a po závěrečném přípitku ještě asi hodinu a půl klábosíme s komisí o našich plánech do budoucna.
Spal jsem dobře, mám dobré svědomí, naučil jsem se, co jsem mohl. Podle toho, co se na ČVUT říká, se navíc není čeho bát. Státnice prý spíš než tvrdou zkoušku připomínají společenskou událost. Vyhazuje se jenom výjimečně, a to jen tehdy, když člověk říká úplné blbosti nebo se ukáže, že odněkud okopíroval diplomku. Uvidíme. Každopádně nechci nic nechat náhodě.
Nezáludní
Po krátké snídani vyrážím do školy s předstihem. V půl osmé vcházím do učebny, kde to všechno proběhne. S šesti dalšími budoucími inženýry provádíme ještě poslední úpravy, aby se zkušební komise cítila co nejpříjemněji. Je to tady taková nepsaná tradice, že o pohodlí zkoušejících se starají zkoušení. Takže někdo sežene jídlo, jiný pití, aby se komise měla čím občerstvovat, a pro dámy v komisi se kupují květiny. Já jsem od kolegů z kolejí vypůjčil prostěradla, která teď na stolech ve třídě hrají roli bělostných ubrusů.
Zkoušky mají začít v osm, ale než se shromáždí většina členů komise, uběhne akademická čtvrthodinka. Předseda dokonce doráží až v půl deváté, státnice prý totiž vždycky začínaly až v půl a on neušil, že tento rok je to jinak. Zkoušení už ale běží i bez něj. Na jednoho studenta má komise přibližně hodinu a já jsem hned druhý na řadě. Takže si ve vedlejší třídě ještě narychlo přeříkávám úvod k prezentaci o diplomce. Přes všechna ujištění starších kolegů, že u státnic už o nic nejde, mi ale klid…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu