Když pankáči pláčou

Jaký hudební žánr je momentálně v USA nejpopulárnější? Hip hop? Country? R’n’b? Ani jedno. Američtí teenageři teď propadají módě jménem emo. Třetí album chicagské pop-punkové skupiny Fall Out Boy Infinity On High hlásí rekordní prodej a vedle bossů nahrávací firmy si ruce mnou také prodavači oblečení černé barvy. Ta totiž neodmyslitelně patří do výbavy emo fanoušků, kteří rádi dávají na odiv své chmury a sebelítost z životní marnosti. Svůdná kombinace punkového rebelantství, melodických riffů a gotických básniček o smrti se z původně undergroundového fenoménu dnes změnila v nejlukrativnější část hudebního průmyslu.

Leckterým rodičům vstávají vlasy na hlavě, když slyší emo skupinu Hawthorn Heights zpívat z rádia: „Podřezal jsem si žíly a zamáčkl oči, abych mohl dnes v noci usnout anebo zemřít.“ Britský bulvární deník Daily Mail dokonce nedávno zveřejnil článek, ve kterém vážným tónem varoval rodiče před nebezpečným dopadem emo hudby na jejich děti: může prý vést k častějšímu výskytu sebevražd mezi mládeží.

Není ale třeba se vzrušovat, podobný hon na čarodějnice zažila každá teenagerská hudební subkultura. A vítězné tažení skupin My Chemical Romance, Panic At The Disco! či Dashboard Confessional rozhodně není důkazem blížícího se konce světa. To se jen kyvadlo hudebních trendů rozdělující popularitu po letech vrátilo na stranu rocku.

Emo(cionální) rock má dlouhou tradici. Vznikl už v polovině 80. let jako reakce na agresivní a násilnický hardcore punk, který měnil kluby v bitevní pole. Skupiny jako newyorští Rites of Spring a Minor Threat oproti tomu prosazovaly přemýšlivější pojetí punku s osobnějšími, skoro existenciálními texty. Není náhodou, že jedna z nejslavnějších emo skupin první vlny se pojmenovala Embrace (Objetí) a oblíbenou manýrou zpěváků bylo propuknout přímo na pódiu uprostřed písně v usedavý pláč.

Během 90. let muselo emo soupeřit o popularitu s podobně introspektivním grunge (Nirvana, Pearl Jam) a zároveň se posouvalo k výrazně popovému zvuku, který už s původní postpunkovou vlnou neměl nic společného. V novém tisíciletí už rychlé a melodické písně naplno ovládly éter mainstreamových rockových stanic. A to i přesto, že interpreti nenaplňují obraz typického rockera. Machistická póza, pohrdání autoritami či opěvování osobní svobody nepatří do jejich repertoáru. Emo rockeři (a po jejich vzoru i jejich fanoušci) vystupují a oblékají se asexuálně, nesebevědomě a o rebelii proti rodičům nemůže být řeč.

„Víte, kolik je potřeba fanoušků emo k zašroubování žárovky?“ „Tři. Jeden ji našroubuje a dva o tom napíšou smutnou báseň.“ Být emo je v řeči amerických teenagerů pochvalou i urážkou. Okázalé bolestínství si zesměšnění zaslouží, ale Fall Out Boy se na nové desce s klišé žánru vypořádávají smyslem pro humor. První píseň nazvali Thriller („chceme prodat tolik desek jako tohle Jacksonovo album“) a v aktuálním singlu This Ain’t a Scene, It‘s an Arms Race používají fúzi s r’n’b. Svět emo dětí už možná po téhle desce nebude tak beznadějně šedivý.

Autor je hudební publicista.