V zemi bez hranic

Do kamene na slovenské straně soutoku Dunaje a Moravy jsou vytesána jména lidí, kteří zemřeli při pokusu přeplavat Moravu do Rakouska. Nebyli to žádní šílenci vyhledávající adrenalinové sporty. Byli to lidé toužící po svobodě a nezabila je voda, ale komunističtí pohraničníci. Měli smůlu, že žili ve špatném období dějin a ve špatné části Evropy.

Jejich příbuzní o několik let později, aniž by museli překročit řeku, dnes žijí v pravděpodobně nejlepší etapě novodobých dějin a v té lepší části Evropy. Vstupem do schengenského prostoru se končí jedna část postkomunistického vývoje a Češi mohou od 21. prosince říct, že žijí v zemi bez hranic.

Bolavá minulost

Pro dnešní Evropskou unii je typické, že tato největší historická změna v dějinách starého kontinentu probíhá jako nudná byrokratická procedura. Rozšíření Unie byl zejména pro nové členy natolik únavný a zdlouhavý proces, že v květnu 2004 už nezbylo mnoho energie k nadšení ze vstupu. Podobně je tomu se Schengenem.

A přesto je to jeden z nejvýznamnějších okamžiků dějin střední Evropy. Vždyť od roku 1918 byly hranice států v tomto regionu jen zdrojem napětí, nacionalistické pýchy a nástrojem pomsty. Vlastně nikdy na nich nebyl klid. Po vzniku Československa vznikaly podél státu různé ostrůvky s nespokojenými lidmi, protože nechtěli patřit do Masarykovy republiky. Hranice se diplomaticky nebo silou pokusili napadnout Maďaři i Poláci, od třicátých let bylo zase jasné, že se stanou klíčovým tématem pro Hitlerovo Německo.

V roce 1938 Češi truchlili nad ztrátou Sudet, v roce 1945 nad tímtéž naříkali čeští Němci. Po roce 1948 se už hranice napadaly jen zevnitř, byť propaganda v čele s filmem Král Šumavy tvrdila opak. Lidé se marně snažili dostat ven z totalitního temna a umírali s pohledem na ostnaté dráty.

Rok 1989 sice přinesl otevření hranic, ale stále bylo cítit, že jsme součástí jiného, zaostalého světa. Rozdíly se smazávaly, ale hranice stále hrály svoji roli. Od letošního prosince už netřeba pasu. Jsme součástí obrovského prostoru, kde není nutné vytahovat sešitek s národním razítkem a nenásleduje prohledávací procedura.

Taková změna by si nepochybně zasloužila oslavu. I když pozitivní je i to, že zeslabení ochrany vlastních hranic téměř neprovázejí dramatické proslovy o ztrátě suverenity či o nebezpečí z Německa. Česká společnost bere evropskou integraci za samozřejmost a i to v sobě skrývá jisté kouzlo. Nicméně by se nemělo zapomínat, že když první republika slavila své osmnácté narozeniny, vrcholilo budování bunkrového komplexu na německých hranicích. Naši osmnáctku slavíme přesně v opačném duchu.

Mizící komplex

Díky Schengenu překročí obyvatelé nových členských států EU poslední psychologickou bariéru, která jim bránila cítit se Evropany s takovou samozřejmostí, jako to cítili obyvatelé bývalého Západu.

A mizí také samotný pojem Západ, především v myslích mladých lidí. Paradoxně probíhá tento mentální proces sjednocování rychleji v nových členských státech. Je to svým způsobem pochopitelné: pro obyvatele bývalého Západu není tak jednoduché vzdát se pocitu, že žijí v lepší části Evropy, zatímco Slovák nebo Čech se s radostí zbaví komplexu obyvatele bývalého Východu.

Také proto úzkost rakouských politiků z rozšíření schengenského prostoru směrem na sever a východ, kterou v posledních měsících špatně skrývali, vyvolávala na Slovensku i v Česku údiv. Snad je to poslední záchvěv staré Evropy, která brzy zjistí, jak rychle se ta nová Evropa mění.

Lidem v obou státech bývalého Československa se totiž zejména v posledních deseti letech značně zvedlo sebevědomí a postkomunistický komplex méněcennosti vůči Rakousku či Německu rychle mizí. Příkladem může být Bratislava, jejíž obyvatelé si začínají kupovat domy na rakouské straně. Nebo také stále častější zprávy německých prodejců, že Češi jsou důležitou a movitou klientelou.

Schengen pochopitelně nemá jen symbolickou rovinu – zejména v pohraničních oblastech je také nesmírně praktický. Typickým příkladem jsou městečka Gmünd a České Velenice na jihu Čech a v Dolních Rakousích. Za monarchie to bývalo jedno město. Starosta Gmündu Otto Opielka dnes říká, že „schengenská dohoda je úžasná věc“, věří v rozvoj turismu a Rakušané v této oblasti začínají obracet svůj pohled na sever. Starosta Opielka doufá, že se konečně dočká dobré silnice do Českých Budějovic a vlaku do Prahy.

Znovusjednocení Československa

Podstatná je ještě jedna věc. Stačí se podívat na mapu: Polsku, Slovensku a Maďarsku zmizí velká část jejich hranic, Rakousko a Česko nebudou mít hranice vůbec. Ve střední Evropě začne opět sílit vnitřní gravitace, která jí dávala po celá staletí její typický charakter, jejž ve 20. století téměř zničila násilná polarizace Západu a Východu. Svobodný pohyb lidí přinesl kdysi do Čech přední umělce, architekty či obchodníky. Díky nim je třeba Praha tak architektonicky pestrá. Bylo by skvělé, kdyby se podařilo na tuto přeťatou tradici alespoň částečně navázat.

Je sice pravda, že žijeme v éře globalizace, v níž politická a geografická identita už zdánlivě nehraje tak velikou roli jako kdysi. Jenže naprostá většina lidí stále ještě touží žít v prostoru, který považuje za přirozený, protože jsou s ním historicky spjati. 21. prosince 2007 se střední Evropa vrací ke své dávné přirozenosti. To, co na první pohled vypadá jako obyčejný administrativní krok, je ve skutečnosti projevem zázračné síly evropských dějin.

Pro Čechy a Slováky to má ještě větší význam. Zrušení hranic přichází téměř na den přesně patnáct let poté, co mezi oběma národy hranice vznikla. Tehdy to vypadalo jako bolestivá a nevratná odluka. Dnes si sice obě země zachovávají svou nezávislost, ale jsou si možná blíž než před rozdělením. Nehádáme se o politice, ale sdílíme jen to, co chceme.