Spoluautoři lidských osudů

Ve studijních oborech, které se týkaly umění psát, získala za minulého režimu zvláštní postavení teorie žánrů. Nabízela téměř botanicky exaktní klasifikaci literárních útvarů, jež se dala učit i zkoušet jako vzorečky v chemii nebo data v dějepise. V praxi pak poznatky dobře posloužily při dozoru nad kulturou, neboť umožňovaly maskovat ideologické výhrady kritikou formálních nedostatků: autoři bývali šikanováni třeba tím, že se některé jejich úvahy neslučují s žánrem povídky, lyrické básně apod.

Nová kniha Petra PlacákaFízl by se podle zmíněné teorie snad ani nedala nikam zařadit. Chvílemi připomíná dobrodružný román pro chlapce, chvílemi historiografickou práci bohatě čerpající z archivních pramenů, chvílemi esej o vrůstání jedince do dějin. Lze ji vnímat jako humoristicky laděné memoáry i jako kingovský horor o nestvůrách pod povrchem každodennosti, jako jízlivý pamflet a politický manifest, ale třeba také jako heroickou legendu zakládající novou vrstvu národního bájesloví. Každá složka se tu stává oporou těm ostatním a celek se čte jako detektivka.

Hrdinova cesta svobody

Nejvýraznějším čtenářským zážitkem z Fízla je pocit svobody. Tvar dílka ji přímo demonstruje, příběh vypráví o tom, jak k ní dospět. Autor je totožný s vypravěčem i hlavním hrdinou; v každé z těchto tří rolí se chová trochu jinak, ale vždy přiměřeně záměru, který si…