Podivná parta

Za oknem je tma, ale v někde dálce už svítá. Vím to. Nepotřebuju k tomu budíky, rádia, mobily. Prostě to ucítím i v kuchyni na pohovce. Naráz otevřu oči a vím, že za chvilku tady bude slunce. Anebo šedivé mraky. Ale každopádně světlo.

Říkají mně Wako. Na tom nesejde, jméno jako jméno. Třeba ta hárající fena posledně v Riegráku. Jak se jmenovala? S tím si hlavu nelámu. Každopádně to nebylo špatné, než začali ječet: „Necháš ji bejt, zmetku!“ No jo, to je hned křiku. A okamžitě zmetku! A přitom matka Čita byla Španělka. Táta Gučan sice tuzemec, ale i tak mám latinské krve na rozdávání.

Žiju ovšem v Praze. Na Žižkově. Jeden by řekl, česká čtvrť, jako když vyšije. Bývávalo. Posledně jakýsi týpek šlápnul do toho, co ze mě předtím vypadlo, a zařval: Merde! Což česky tutově není. No nic, žiju se Sárou. To je moje paní. Teď konečně vstala. Tak na ni radostně skočím. Začne mě hladit a říkat Wakoušku. Podstatné ovšem je, že dostanu misku s granulemi a půjdeme ven.

Za oknem je světlo. Co jsem říkal. A v kuchyni naráz teta. Teda Sářina. Tím pádem je všechno jasné. Půjdeme k ní do práce. Upečou to mezi sebou, názor jiných je nezajímá, a namísto parku pěkně z kopce dolů. Žižkov leží na kopci. A tak jdeme. Prý za hradby. Nevím, proč to říká, žádné hradby tady nejsou. Jenom kolony aut, smrad a tramvaje. Oni toho nakecají. Nejlepší je neposlouchat. Jako ty týpky za volanty. Troubí…