Afghánistán bez klobouků

Je to země – nesmysl. Napadlo mne to poprvé, když jsem přelétávala letadlem nad územím mezi Íránem a Pákistánem. Vždycky předtím jsem se do Afghánistánu dostávala složitě po zemi nebo helikoptérami proplétajícími se mezi vysokými horami tak, aby je zlý Tálibán nesestřelil. Tálibán byl z Kábulu a velké části afghánského území vyhnán Američany a afghánskými mudžáhidy v roce 2001.

V roce 2002 obnovily slavné afghánské aerolinie Ariana lety alespoň do těch zemí, kam jejich rozpadající se letouny pustili. Sednout si do takového stroje je velké hrdinství. „Jsem hrdina,“ říkala jsem si při prvním letu z Dubaje do Kábulu a záviděla jsem pracovníkům OSN, kterým v rámci bezpečnostních opatření společnost Arianu jejich vrchnost zakázala. Pode mnou byla mapa. Skutečně. Taková ta plastická, vystínovaná mapa s desítkami, ne stovkami, údolí a hřebenů, hory se rozprostíraly snad donekonečna a byly neskutečně lysé. Žádný strom, žádné moře, žádné jezero. Jen srázy, skály, hlína od červené po šedou a svahy v těch nejrůznějších odstínech. „Kdo se tady mohl dobrovolně usadit?,“ napadlo mne, poté co jsem si řekla, že jsem hrdina. Afghánci. Jen ti. A co je na nich nejpodivnější, že se za tenhle kus absolutně nehostinné, pravda, drsně krásné, ale malinko neobyvatelné země jsou ochotni ještě s kdekým prát. S Brity, Sověty, pak sami se sebou, al-Káidou a tálibány, Američany i počasím. A ještě ke všemu většinu těch bojů vyhrají nehledě na početní i technickou převahu protivníka. Divná země a divní lidé.

Půl celníka

Moje úvahy přerušilo přistání v afghánské metropoli Kábulu. Tehdy ještě polorozbořené letiště nijak moc nelákalo k radostnému vyskočení z letadla. I když, měla-li bych si vybrat mezi cestou zpět tím strojem v pokročilém stadiu rozkladu a afghánským celníkem, vybrala bych si – a také jsem tak tehdy učinila – to druhé.

Byl to můj první afghánský celník po téměř deseti letech, co jsem do Afghánistánu vkročila poprvé. Až do této chvíle jsem se s žádnými muži střežícími hranice státu nepotkala. Předtím jsme vždy v Tádžikistánu na jedné straně řeky Amudarji divoce zamávali na převozníky a ti nás převezli za drobný peníz na afghánský břeh. Tam nás vypustili, a kdyby to nebyli muslimové, jistě by se pokřižovali. Od té chvíle jsem se potkávala se samými mudžáhidy, polními veliteli a generály, ale nikdy mi cestu nezkřížil afghánský celník. Tenhle byl spíš půl celníka. Vyhublý a malý, s velkým nosem a vykulenýma očima. Uniforma na něm vlála, a kdyby náhodou teď vedle přistála helikoptéra, asi by se nafoukl jako balon a někam by odvál. Byl příliš lehký na množství sukna, které měl na sobě. Ale tvářil se důstojně. To mne na Afgháncích baví. Ať už dělají sebevětší vylomeniny, hlouposti, chovají se infantilně, lumpačí, tančí či vyprávějí vtipy, kálí na ulici, louskají slunečnicová semínka, kouří opium nebo kladou miny či je naopak hledají ve vesmírných skafandrech, které jsou jim strašně velké, vždy vypadají důstojně. Afghánci se prostě důstojní rodí a důstojní umřou, ať už mezitím dělali cokoliv.

Kluk na kole

Jeli jsme po jedné z hlavních kábulských tříd, která tehdy, v roce 2002, vypadala jako kulisy k historickému válečnému filmu, a probírali jsme problematiku americké vojenské přítomnosti v zemi. Na pravé straně silnice šlapal kluk na kole. Bylo mu tak čtrnáct, odhaduji. Blbnul, kroutil se na tom svém čínském zázraku, popiskoval si a snažil se přejet díry po bombách i ty vzniklé v důsledku nedostatku pracovníků afghánských komunálních služeb bez držení. Ve chvíli, kdy jsme ho předjížděli, strhlo to neovladatelný čínský stroj do vozovky a kluk nám málem spadnul pod kola. Můj afghánský muž plný zuřivého adrenalinu zastavil, vyskočil z auta a já si přikryla oči v očekávání masakru. „Přece musí utéct, ten kluk,“ napadlo mne vzápětí a oči jsem si zase odkryla. Neutekl. Vysunul bradu dopředu a postavil se vedle svého kola. Vypjal hruď a čekal na přílet o třicet let staršího Afghánce, jako čeká tank na střet se slepicí. Manžel se na něj vrhl se slovy: „Ty zmetku.“ Chlapec nastavil tvář, drze si našlápnul a pronesl něco hodně sprostého. Neutíkal, nechoulil se, nebál se. Byl ochoten nechat se od silnějšího zpohlavkovat a zkusit, zda mu také nedokáže uštědřit nějaký ten dloubanec. Afghánský manžel se po několika vteřinách marné snahy hocha potrestat zarazil a začal se smát. Kluk odstoupil o krok, ne víc, to rozhodně ne, a pronesl: „Nesahejte na mne, pane, nebo vám ukážu, kdo jsem.“ I ten slovní projev, jako vystřižený z májovky, neodpovídal dvanáctileté mentalitě. Když se můj muž k němu otočil zády, kluk mu na ně plivnul pěkně hustý, předem připravený flusanec.

Afghánské děti jsou prostě takové. Předčasně dospělé a zároveň ve srovnání s vyspělými evropskými vrstevníky dlouho infantilně dětské. Odmala jim vtloukají do hlavy, že musí být hrdé na to, že jsou Afghánci, pětiletým chlapečkům dělají obřízku bez jakéhokoliv umrtvení, a když jim nůžkami odstřihují kůžičku z toho nejcitlivějšího místa na mužském těle, křičí: „Nebreč, jsi přece Afghánec!“ A chlapečci zatínají pěstičky a nebrečí. Pak dostanou za statečnost umělou květinu, tu si připevní na čínské kolo, přes rameno si hodí imitaci samopalu, také ji okrášlí umělou kytkou, a jedou se prát s nepřáteli ze sousedního kmene. Na cestě pak málem spadnou někomu pod auto, a protože jsou už obřezaní, tedy skoro dospělí chlapi, nedají se jen tak zfackovat.

Bez ponožek bos

Ta příhoda s klukem na kole je na první pohled a vzhledem k mnohem dramatičtějším událostem v Afghánistánu bezvýznamná. Přesto mi leží v duši už řadu let. Přesně takoví jsou Afghánci. Vznětliví, hrdí a zákeřní zároveň, vypočítaví, nelítostní, čestní, ale jen vůči těm, kteří si jejich čestnost – podle nich – zaslouží. Žijí v zemi, která je stejná jako oni. Nelítostná, s klimatem drsným, nevypočitatelným, v létě plus čtyřicet a protivné prašné bouře, v zimě minus třicet a kluci na ulici bez ponožek. Nevím, proč je nenosí. Koupit je v Afghánistánu lze.

Můj starý kamarád z hlavního kábulského bazaru Asef je dokonce prodává. Seznámili jsme se ostatně kvůli nim. Vezl takový ten obrovský trakař s velikánskými koly, tlačil ho před sebou ze všech sil, neboť Asef je jako většina afghánských mužů slabý, nevysoký, až vetchého vzezření. Za trakařem vypadal jako brabenec, co zápolí s metrovou kládou. Trakař byl plný ponožek. Vlněných, bavlněných i silonových, co se v nich potí nohy. Byla zima. I na kábulských dva tisíce metrů nad mořem dost velká. Takových minus dvacet. Mužíček měl na nohách umělohmotné pantofle, jak jinak než čínské výroby. Mám zakázáno se na afghánských ulicích vybavovat s cizími muži, neboť oni jakýkoliv, byť nevinný posunek považují za sexuální výzvu a hned jdou na věc. Ale tentokrát jsem porušila všechny zásady a toho mužíka se zeptala:

„Proč si, prosím tě, nevezmeš na nohy jedny ty ponožky?“ pronesla jsem směsicí afghánské perštiny, angličtiny, češtiny, ruštiny a řeči rukou i dolních končetin. Chlapík se usmál. Nechápavě a snad i trochu uraženě. Pak pokrčil rameny. A bylo. Neměl ani omrzliny, ani nekašlal, ani se netřásl zimou. Ale ty nohy ve sněhu a ledu vypadaly příšerně. Až později jsem pochopila, že ponožky nenosí proto, že to v Afghánistánu není moc zvykem.

V Afghánistánu není zvykem spousta věcí a hromada věcí naopak zvykem je. Problém nastává, když se někdo rozhodne cizí zvyky, byť podle něj sebeužitečnější, do Afghánistánu importovat a staré, domácí a zažité naopak z hlav lidí, horalů, kmenových náčelníků i vojevůdců vyhnat. Marně se o to pokoušela řada lidí, v dávné i méně dávné historii. Za všechny je nejlepší příklad chána Habíbulláha, pro kterého byl pokrok doslova koníčkem. Vládl části území, které dnes nazýváme Afghánistánem, začátkem minulého století. Přesně před sto lety nařídil zahájit stavbu první velké elektrárny u města Džabal as-Sirádž, zhruba 60 kilometrů od Kábulu. Zdálo se, že brzy elektřina ovládne Afghánistán a že mikrovlnná trouba nakonec bude vynalezena tady, pod Hindúkušem.

Namísto toho dodnes v našem kábulském obydlí máme elektřinu jen jednou za dva dny, pět hodin, a to ještě, když máme štěstí. Elektřiny je totiž navzdory přání Habíbulláha tak málo, že zapnout celý Kábul prostě nelze. A tak dostávají jednotlivé kvartály šťávu popořadě. Když má přijít na řadu naše čtvrť, všichni její obyvatelé sedí u zásuvek s mobilními telefony, teplomety a jinými spotřebiči, aby se jako na povel při rozsvícení první žárovky zapnuli do sítě. Ta dostane zvláště v zimních měsících kvůli teplometům takový zátěžový šok, že se celá ihned zhroutí. Oprava trvá do rána, a to už je na řadě zase jiná čtvrť. My čekáme další dva dny, aby se situace opakovala.

Nepoučitelnost je jedna z vlastností, které mne na Afgháncích ukrutně iritují. Dělají s láskou a rozmyslem stále stejné chyby, nenechají si vysvětlit prakticky nic, neboť jsou na rady bílých Evropanů krajně alergičtí. A nevyzpytatelnost. Tu mám na Afghánistánu naopak moc ráda. Nic není předem dáno, nic není jasné, dokonce ani zda lidé, které zaměstnáváte třeba jako tlumočníky a řidiče, přijdou do práce. A když nepřijdou, zda se omluví a dají vědět, kdy se objeví. Afghánci jsou nepřátelé přesnosti a disciplíny. Proto mají tak obrovské problémy s vybudováním nové armády a proto se v horách tak dařilo malým partyzánským oddílům, kde odhodlanost a hrdinství hrály větší roli než disciplína a technické zázemí. Proto se s nimi těžko uzavírají dohody, na druhou stranu když už vám nějaký kmenový náčelník něco slíbí, nejspíš to splní. Pokud jste ovšem jeho slova hodni. A to se pozná, až když máte buď kudlu v zádech, nebo čaj a cukrovinky na tácku.

Orientální pábitel

Ještě před sto lety byl Afghánistán zakázanou zemí. Evropan do ní nesměl vkročit, aniž by mu to výslovně povolil emír Habíbulláh. A ten to většinou raději nepovolil. Izolace, odměřenost, despekt k cizincům schizofrenicky doplňovaný tradiční, někdy až křečovitě obtížnou pohostinností. To byl Afghánistán té doby i dneška. Příliš mnoho se za to poslední století v zemi pod Hindúkušem nezměnilo. A to je další důvod, proč mne ta země dostala. Je tak urputně zkostnatělá, tak silně připomíná skanzen, tak tvrdošíjně sama sebe zakonzervovala, že z toho až jde mráz po zádech. V době, kdy se globalizace pro Západ stává normou, je Afghánistán nejen anachronismem na druhou, ale může se stát útočištěm těch nejzarytějších antiglobalistů. Vlastně nemůže. Afghánci hned tak někoho mezi sebe nepřijmou. Jejich pohostinnost má takovou zvláštní, poněkud svéráznou podobu, že má člověk vlastně pochybnosti, zda to vůbec pohostinností lze nazývat.

Jedete autem a uděláte přestupek. Nebo třeba jen nevíte kudy dál a chcete se mladého policisty zeptat na cestu. Ať už jste překročili rychlost nebo přejeli slepici či ztratili jen směr, policista se nejspíš usměje a pozve vás na čaj. Učiní to tak srdečně a vřele, že se ihned začnete cítit trapně, pokud z časových nebo jiných ryze evropských důvodů budete muset odmítnout. Naštěstí. Protože běda, kdybyste na policistovo naléhání nadšeně kývli hlavou. Ano, takový čaj by teď bodnul, kromě toho, v rodině policisty se člověk o Afghánistánu může dozvědět i něco zajímavého.

Ovšem chraň vás Pánbůh a Alláh k tomu na ten čaj jít. Policista to myslel tak jako všichni orientální pábitelé. Věděl, že vás pozvat musí, a že pokud máte všech pět pohromadě, tak vás ani ve snu nenapadne se mu nacpat do domu. Musel by schovat manželku, kterou nesmí vidět žádný cizí muž, za další má čaje, vody i cukru se svým policajtským platem zoufale málo a za třetí pozvání je rituál, není myšleno často vážně, a vy to máte prostě vědět, když už se motáte po Afghánistánu. Tradice je tradice a Afghánci se jí drží jako záchranného lana. Mají recht. Už mnohokrát jim kromě tradice nezůstalo vůbec nic. A my, co jsme se cítili tradicemi být svázáni, umíme číst a psát, ale neznáme už jméno ani svého prapradědečka, jsme pouze opovrženíhodní barbaři.

Krok vpřed, dva vzad

V roce 1919 Afghánci konečně dosáhli svého a vyhlásili samostatnost. Nezávislí na celém světě už byli dávno, ale teď si to stvrdili i písemně. Král Amanulláh, nástupce chána Habíbulláha, se rozhodl vybudovat z Afghánistánu moderní stát i za cenu, že většina jeho obyvatel chtěla a zřejmě i dnes chce setrvat ve středověku. Amanulláh si chudák toho poměrně závažného faktu nevšiml nebo si myslel, že odpor proti pokroku zlomí. Ani svou manželku Surajju neskrýval před zraky veřejnosti, vozil ji na cesty do zahraničí a oblékal do evropských šatů. Sám jezdil v nejmodernějším britském automobilu, zorganizoval v Kábulu první afghánské kino a zavedl manufakturu na šití kravat. Neděsily ho zlé plamínky v očích poslanců Velké džirgy (něco jako lidové shromáždění zástupců jednotlivých kmenů, tedy jakýsi tradiční parlament), kteří museli splnit jeho rozmarné nařízení o evropských šatech, na setkání s ním je donutil sedět na židlích a na hlavách místo turbanů nosit klobouky.

Ne, tohle nemohlo dopadnout dobře. Klobouk, a Afghánec? Vyloučeno. A také nedopadlo. V roce 1929 zhrzen a zoufalý musel ze země prchnout před povstalci vedenými sice inteligentním, ale divokým, nevzdělaným a zpátečnickým Baččim Sakem neboli Synem nosiče vody. Země se vrátila do starých pořádků, aby se čas od času objevil osvícenější vládce, který ji o kousek popostrčil kupředu. Krok vpřed, dva kroky vzad. I když se to zdá až úchylné, já tuhle afghánskou tvrdošíjnost, to lpění na „svém“, ať už to přináší užitek či nikoliv, také miluju. Sice se můžu vzteky pominout, když můj manžel odmítá byť jen ochutnat jídlo, které nezná, a trvá na tom, že si z Afghánistánu do Prahy vozí namísto dobře zpeněžitelných perských koberců rýži.

Nedávno s sebou přivezl čtrnáctiletého chlapce, že ho naučíme evropským pořádkům. Chlapec se do dnešního dne nedotkl české stravy, protože prý ta afghánská, co já ji mám za chudou a nenápaditou, je nejlepší na světě. Víra v sebe sama a ve svou zemi je v Afgháncích tak zakořeněná, že přežije zcela určitě i ta přírodní kataklyzmata, války a jiné katastrofy, které zbytek lidstva srazí na kolena.

Když si čtu o snahách prvního krále nezávislého Afghánistánu a dívám se z okna našeho umouněného kábulského domu na ulici bez kanalizace, plnou fekálií, bosých dětí, divokých psů a prachu hemžícího se bakteriemi, napadá mne, že by se dnes jeho energie, vzdělání a chuť popostrčit zemi kupředu hodily. Je ve mně ale, stejně asi jako v mnoha afghánských duších, jakýsi rozpor. Perou se dva hlasy, z nichž jeden našeptává: je třeba z Afghánistánu vybudovat industriálně vyspělou zemi, otevřít internetové kavárny i v těch nejzapadlejších vesnicích, emancipovat ženy a strhnout z nich čádory, na horách postavit lyžařské vleky, nahnat sem turisty, vybudovat hotely a vyhlídkové plošiny po celém Hindúkuši. A druhý, o něco tišší napovídá: nechte tu zemi na pokoji.

Autorka je novinářka a spolupracovnice Respektu.