Postavme pomník Rudolfu II.

Stát by mohl na Pražském hradě, v blízkosti někdejší monarchovy ložnice a jeho sbírek.

Co má společného jmenování Karla Schwarzenberga ministrem a opětovné osazení jezdeckého pomníku Františka I. na pražském nábřeží? Skoro po jednom století nechutě jsme byli schopni přijmout prostor bývalé monarchie s jejím císařem a feudály jako součást vlastních dějin. A snad i jako obranu před příliš velkou Evropskou unií. Možná je rozměr rakousko-uherské monarchie právě tím multikulturním maximem, se kterým jsme ještě schopni se ztotožnit – Maďar či Slovák nám budou v dobrém i špatném bližší než Řek nebo Portugalec, protože budou patřit do „rodiny“.

Pokud se takto zamýšlíme nad nedávno postavenými pomníky, rychle si uvědomíme, že víc myslíme na naši dobu než na minulost, takže to vypadá, že ve skutečnosti je stavíme spíš kvůli sobě než kvůli hrdinům a obětem historie.

Památka pro cizince

Od konce 19. století vzbouzel skoro každý pomník ve veřejném prostoru velké emoce. Bouřícím se citům nedávno kupodivu unikla jezdecká socha Jaroslava Haška od Karla Nepraše na pražském Žižkově. Pomník jako menší pendant Žižkovy jezdecké sochy z Vítkova je kongeniální jeho dílu a člověku kazí radost jen to, že nejde používat určeným způsobem, protože je umístěn příliš vysoko. Kolem stylizovaného koně je zapuštěno madlo podobné barovému pultu a tácky na pivo. Při…