Zima mezi Korejci

Probouzím se zimou. Opět. Nepomáhá ani vlněná šála těsně obepínající bolavý krk. Kdesi na pomezí snu a reality utrousím několik nadávek na adresu majitele paneláku, do něhož nás škola nastěhovala. Ty české jadrné splétám dohromady s nudnými anglickými. Na závěr přidávám i jednu korejskou. Naučil jsem se ji teprve nedávno a dnes ráno má svou velkou premiéru. Říct o někom, že je „štěněčí fena“, se nezdá být nic hrozného. V Jižní Koreji si však za podobné přirovnání okamžitě vykoledujete pár facek. Náš „pan majitel“ si ale všechny tituly včetně toho posledního poctivě zasloužil.

Ačkoliv funguje jen jeden ze tří bojlerů ohřívajících teplou vodu, která pak proudí trubkami v podlaze a vyhřívá místnosti, odmítá postarší, na první pohled dobře situovaný Korejec koupit nové. „Je to velmi drahé. Musíte si vystačit s tím jedním,“ vysvětluje mi Jimmy, zodpovědný za ubytování zahraničních studentů. Jenže mně došla trpělivost. Zvyšuji hlas a začínám vyhrožovat. „Zkusím mu ještě jednou zavolat,“ ukončuje nakonec naši debatu Jimmy. Pokládám telefon a znovu se balím do peřin. Úvod do korejské kultury začíná až za hodinu, takže pár minut ještě vyšetřím. Vtom mě ale uhodí do nosu nesnesitelný zápach. Vzdávám to! Oblékám si další vrstvu a vycházím z pokoje.

„Kurňa! Ja sa z tého multi-kulti asi zblázním!“ zdraví mě po…