Kde má hlava zadek
Nebýt nedostatku „osvícených pacientů“, pracoval by dnes Jan Haubelt (1977) jako zubní technik. Česká výtvarná scéna by tak přišla o dost pozoruhodného zástupce nejmladší generace.
Nebýt nedostatku „osvícených pacientů“, pracoval by dnes Jan Haubelt (1977) jako zubní technik. Česká výtvarná scéna by tak přišla o dost pozoruhodného zástupce nejmladší generace. Vyráběním zubních protéz a korunek se ale živil jen dva roky po vystudování střední zdravotnické. Pak pochopil, že ačkoli může zákazníkům nabídnout nádherné rekonstrukce ztracených řezáků s věrně provedenými defekty původních kousků, většina z lidí prostě touží po obyčejně bílých zubech. Haubelt se tak rozhodl kreativního ducha uplatnit jinde: přihlásil se na pražskou VŠUP.
„Alespoň jsem se nemusel zbavovat naučených manýr,“ vzpomíná Haubelt a na notebooku ukazuje svou první velkou realizaci: monumentální betonovou zvětšeninu dětských hraček – kačenky a jakéhosi medvědo-sněhuláka. Dnes ji najdeme stát v Havlíčkových sadech v Řevnicích. V názvu ateliéru jeho profesora Kurta Gebauera stojí „veškerého sochařství“. Právě na Haubelta takhle široce rozkročené pojmenování přesně sedí.
Se spolužákem Vojtěchem Bilišičem vyřezal motorovou pilou ze stromů repliku gigantické Židle, která Magdaleně Zní to jako vtípek. V areálu psychiatrické léčebny to tak ale interpretoval málokdo.Jetelové při povodních uplavala ze Sovových mlýnů. A souběžně se pustil do úplně jiné sochařiny. „Pokoušíš se co nejpříměji zpodobnit…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu