Veřejná pitva Edvarda Muncha

Zdánlivě na tom není nic těžkého. Když už výtvarník ke svému životu i dílu přistoupí jako k horské dráze s velmi chatrnými bezpečnostními prvky, nemělo by pro kunsthistorika být těžké jízdu v umělcově monografii zachytit a na prudkých horizontech a ostrých zatáčkách doložit zlomy v jeho díle. Jenže vyprávějte to zdejším uměnovědcům. Jejich monografie spíš připomínají oslavné zahajovací projevy při vernisáži a pro samé vzletné fráze se z nich o autorovi ani jeho tvorbě často skoro nic nedozvíme.

Historik Otto M. Urban (1967) patří k čestným výjimkám – jeho práce vždy připomínají napínavé romány. Po nedávných studiích věnovaných Karlu Hlaváčkovi a českým dekadentům nyní vychází jeho další zásadní počin, monografie norského malíře Edvarda Muncha (1863–1944).

Jsem v pekle?

Urban se měl při interpretování umělcova příběhu o co opírat. Už ve třinácti si Munch začal psát deník a do smrti stačil popsat 350 poznámkových bloků. Teď se výběr z nich díky Urbanovi a jeho spolupracovníkům poprvé dostává k českému čtenáři. Citace pomáhají odkrýt to nejpozoruhodnější a zároveň nejděsivější z Munchova odkazu: s výjimkou několika skutečných šílenců si nikdo před ním nedovolil přenášet na plátno tak nepříjemné detaily ze svého nitra.

Matka mu umřela, když mu bylo pět, sestra o devět let později. „Můj otec se nám snažil být…