Pravda je jen v mé hlavě

Žila jste ve Španělsku a v Brazílii – můžete porovnat politiku tamějších vlád s tou naší? Jak se tam lidé zajímají o politické dění?

L. Polák

Latinskoamerická politika se nejvíce potýká s korupcí a klientelismem. Vývoj v Latinské Americe je až překvapivě podobný vývoji v postkomunistických zemích. Jen je zrcadlo nastavené naopak. Latinská Amerika se totiž ve větší míře potýkala s extrémně pravicovými vojenskými vládami, které tyto země zplundrovaly podobně jako komunismus ty naše, nicméně zanechaly po sobě alespoň jakousi strukturu vlastnických a ekonomických vztahů, kdežto komunismus rozbil všechny společenské struktury.

Španělská politická scéna je dnes, co se politické debaty či kultivovanosti médií týká, podle mého názoru hodně před námi. Existují velké korupční kauzy a skandály, ale španělští politici také musí řešit mnohem zásadnější problémy než ti naši: masovou imigraci z afrických zemí a terorismus.

Španělé a Latinoameričané obecně se o politiku zajímají opravdu hodně. Každou neděli, kdy vychází španělský deník i magazín El País, jsou kavárny plné lidí s rozloženými novinami, kteří spolu diskutují o tom, co čtou. Stejný zvyk si pěstují i Argentinci.

Učila jste v Brazílii potomky českých krajanů naši řeč. Co si nejvíce uchovali z naší kultury?

Bára Svobodová

Vzpomínky na první republiku a na český a moravský folklor. Téměř každý krajanský spolek má nějaký taneční kroužek, kam chodí i dvě tři generace tanečníků a zpěváků. Přepečlivě také opatrují kroje, nakupují v Česku nové a sami si je vyšívají. Tancují například tzv. českou besedu – ta má u krajanů v Brazílii největší úspěch. Samozřejmě mnoho z nich si uchovalo znalost češtiny, ale často je jejich čeština opravdu prvorepubliková, což má své velké kouzlo, slyšet přesně tu samou intonaci, syntax a slovní zásobu jako z filmů s Oldřichem Novým.

V souvislosti s vaší nedávno vydanou knihou – cítíte tu postmoderní touhu čtenářů zjistit, co z příběhu „je pravda“ a co „je smyšlené“?

Tomáš Kolský

Mám pocit, že je celkem normální, že si čtenář klade otázku, jestli si autor příběh vymyslel nebo ho někde slyšel nebo jak na to vlastně přišel. Je to taková přirozená zvědavost a nevadí mi, když se mě lidi ptají, jestli se ty příběhy opravdu staly nebo jsou vymyšlené nebo přikrášlené. A hezké na tom je, že si můžu zase znova vymýšlet a říkat třeba: ono to bylo tak a tak, ale já jsem to napsala tak… Ale pravda je jen v mé hlavě.

Často se mi ale během psaní stávalo, že jsem musela hodně ubrat. Skutečnost byla tak neuvěřitelná, že prostě nebyla uvěřitelná. Nejvíc mě asi potěšilo, když jsem jedné paní četla úryvek z knížky a ona na mě užasle zírala a řekla: Vy jste znala moji matku? Ale vždyť ona umřela v roce padesát, tak jste ji přece znát nemohla!