Františčin ztracený ráj

Při cestě ze schůzky s mladou spisovatelkou se ozve charakteristický signál mobilu, informující o dorazivší esemesce. „Píšu proto, že jsem od dětství kolem sebe měla různé ,fiktivní‘ postavy, jejichž život mě vždy zajímal a bavil víc než můj vlastní. Chci ty lidi zhmotnit, dát jim život. A taky víra v Boha je základní motivace pro moje psaní. Ukázat, že Bůh je génius a jeho svět je krásný.“

Autorka těchto vět, Františka Jirousová (1980), se narodila v Dačicích na Vysočině a v současné době žije mezi Starou Říší a Prahou, kde po gymnáziu a ukončené Policejní akademii už pátým rokem studuje filozofii. U člověka na první pohled introvertního, zjevně ponořeného do sebe, navíc dcery známého pacifisty Ivana Martina Jirouse, snaha nabýt policejní vzdělání překvapí. „Vždy mě bavily akční věci a hrozně ráda střílím, což mě při studiu na akademii nejvíce přitahovalo,“ odpoví. „Ale policistkou jsem nikdy být nechtěla.“ Ostatně těžko si představit policistku, jež by za vrchol prózy a zároveň svůj literární vzor bez váhání označila Nietzscheho Tak pravil Zarathustra či dílo viktoriánské spisovatelky Emily Brontëové Na Větrné hůrce.

Prvotinu Františky Jirousové Velmi vzdálený oheň vydal Knižní klub v roce 2000. Je to příběh dvou mladých lidí, kteří účtují s dospíváním: snaží se orientovat…