Exil

Ze zkušenosti emigrantů víme, že vrátit se z mnohaletého exilu je stejně obtížné jako emigrovat. Jsou tací, co vůbec nepomýšlí na návrat, anebo zas tací, co už navždy pendlují mezi českým a zahraničním domovem, či tací, co se sice vrátí a znova zabydlí, ale trpí pak čímsi zvláštním, totiž jakousi nostalgií naruby: neuhasitelným steskem po své „exilové vlasti“.

A to nemluvím o různých nepříjemnostech, které tady někdejší emigranty čekají. Minule jsem zmínil, že mým spolužákem na gymplu byl také syn slavného brněnského architekta Josefa Poláška. Pavel Polášek, který žil za sovětské okupace v jihoafrickém exilu, získal teprve po třináctiletých restitučních sporech zpět rodinnou vilu, funkcionalistickou stavbu svého otce, jejíž interiér ovšem normalizační vlastník barbarsky poničil.

Jiný můj spolužák Zdeněk Kalina, s nímž jsem chodil do základní školy v Brně v Sirotkově ulici, souhlasil po krátkém rozmýšlení se zveřejněním své hodně neobvyklé zkušenosti. Tou zemí, kde prožil skoro dvacet roků emigrace, je Brazílie, a tím místem gigantické São Paulo, proti němuž je Brno pouhým kapesním městečkem. Zemřela tam jeho brazilská manželka, a protože s ní neměl žádné děti, tak jediné, co ho k té zemi váže, je kromě vzpomínek a brazilské portugalštiny už jen hrob, který si tam zakoupil vedle hrobu své ženy.

Rozuměj, netroufám si tvrdit, že tohle je obecná emigrační zkušenost, ale já prožil v Brazílii, a jmenovitě v São Paulu, to úplně nejkrásnější, ale zároveň nejkrutější, co může člověk zažít. A když jsem pak o tom přemýšlel – o tom ráji i pekle emigrace –, došlo mi, že mi byla dána prazvláštní možnost: jako bych směl nahlédnout do toho, z čeho člověk přichází a do čeho se pak zase vrací. Chápeš, co chci říct? Exil je totiž jakýmsi podobenstvím naruby.

Protože náš život tady na zemi je ve skutečnosti takovou emigrací, z níž se pak vracíme do toho, z čeho jsme přišli. A mě tak jednou čeká naráz dvojí pohyb: můj popel poputuje do mého exilového města, zatímco já se v tom samém čase budu vracet z exilu pozemského života do svého skutečného domova.

Spěchám dodat, že můj spolužák je silně věřící křesťan a svou víru si v té obrovské, v té největší katolické zemi ještě víc upevnil, a i když nesdílím jeho jistotu, ten obraz exilu jako podobenství posmrtného života a naopak pozemského života jako exilu mě zaujal tou svou zvláštní dichotomií pojmu exil.

Autor je spisovatel.