Rozptýlení

Temný listopadový večer, plamínky svíček, bílé květy chryzantém a tlumené hlasy lidí pečujících o hroby. Je jich tu tolik a pohybují se tak tiše a nesměle, jako by snad docházelo k zázraku, kdy duše zemřelých na chvíli povstávají v postavách těch, kteří tu promrzlými prsty škrtají sirkami. Je tohle zahlédnutí života budoucího věku důvodem, proč převahou nevěřící Češi tak horoucně světí zrovna Dušičky? Nebo se ti lidé bojí, jako někteří Romové, že když otce řádně neuctí, přijde je trápit, dostanou rakovinu a umřou taky. Proto postaví na hrob i láhev koňaku, který táta rád píval. Kolikrát jsem to viděl, ale nikdy jsem se neodvážil napít. Nikdo neví, co se může stát.

„Svítit na hrobech, takové pohanství,“ rozčiluje se moje přísná protestantská teta. „Bibli neotevřou, nepomodlí se, osamělého člověka navštívit nezajdou, ale na hroby se ženou, jako by tam ti mrtví na ně čekali.“ Máš pravdu, tetičko, je to pohanství. Už dávno před Kristem, dávno před Mojžíšem lidé zaháněli listopadovou temnotu světelnými obřady a zakopávali své předky pod prahy svých chýší, aby na té démony zmítané zemské kře nebyli tak sami, aby za zády cítili všechny své předky až ke stvoření světa a tímto zástupem podpíráni, aby mohli vykročit do temnoty zimní noci, kterou mnozí nepřežijí.

Ale kdo má dneska za sebou nějaký rod? Dívám se dolů hřbitovní alejí, jak světla svíček plynule navazují na světla v oknech vzdálených sídlišť. Město mrtvých a město živých. Lidé bez ladu a skladu. Nájemníci v jednom domě k sobě mají asi tak stejně blízko jako ti nebožtíci tady, taky si nevybrali, kde je zakopou. Jakýpak rod a společenství živých a mrtvých? Anonymní nájemníci cizích prostor a cizího času, kterého je málo, ale vlastně pořád víc než dost na stáří, nemoc, bytí na obtíž a odcizené nemocniční pokoje, kde lidé leží a umírají cizí jeden druhému.

Co je po takovém životě? Nechci obřad, nechci hrob, památku! Není na co vzpomínat, co pamatovat! Nechte mě rozptýlit, rozprášit bez hrobu!

A zde je místo rozptylu, pohřebiště pro nekřesťany a nepohany, rozptylová loučka na konci hřbitova. Čekám existenciální temnotu marných vysypaných životů… A hle, trávník je poset květinami a svíčkami, že není kam šlápnout. Tetičko, není to přece jen dobře, že ti lidé nakonec nedovedou nechat své mrtvé úplně potmě?

Autor je spisovatel.

Příští týden píše Jiří Kratochvil