Ke kořenům blba a blbečka

Neláká mne býti blbem, kterým je Spejbl. A blahořečím osudu, že jsem se nenarodil synem blba se všemi vyhlídkami na následky dědičnosti.“ Takhle si ve 20. letech stěžoval anonymní přispěvatel časopisu Naše loutky, když chtěl ústy Kašpárka bránit jeho vystrnadění z prken plzeňského Loutkového divadla feriálních osad duem Spejbl a Hurvínek.

Čeští fašisté loutkáři Josefu Skupovi (1892–1957) později ve Vlajce vyčítali, že šíří „kult nejdokonalejších blbů a degenerátů Spejbla a Hurvínka“. Komunisté mu po válce pro změnu v Jednotě vyčinili za to, že jeho dřevění hrdinové obecenstvu nepředkládají „to konstruktivní. Žije se nám lépe, žije se nám radostněji.“ A demokrat Václav Černý si k tomu všemu ve svých Pamětech přisadil tvrzením, že byl Skupa tvůrcem „otcovského blbečka a dětského blbečka“.

Tohle vysmívané duo má za sebou každopádně hodně úspěchů a teď slaví další triumf. Nový soubor pěti CD Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy, tedy nahrávek z let 1929–1956, se momentálně drží na špici zdejšího žebříčku prodejnosti desek s mluveným slovem. A určitě na ní vydrží hodně dlouho.

No tak vidíš!

Dědičně blbý, degenerovaný a nekonstruktivní pár má totiž mizivou konkurenci – v prodejních statistikách jeho nadvládu občas naruší jen namluvený Tolkien, Foglar nebo Cimrman. Spejbla s Hurvínkem Češi…