Atomová katedrála

Stavět jaderné elektrárny, nebo nestavět? Český premiér Mirek Topolánek má už jasno a minulý týden na debatě s podnikateli ohlásil, že ano. Jinak nám prý hrozí nedostatek elektřiny. Jde ovšem o vážnou věc, která si zaslouží podstatně podrobnější vysvětlení. Vážně se tohle dilema řeší v řadě západních zemí a vážně by k němu měli přistupovat i Češi. Jde nejen o naše pohodlí v podobě přebytků proudu, ale také o peníze a bezpečnost. A to jsou pojmy, které jindy politici skloňují ve všech pádech.

Česká cesta

Debatovat o jaderné energetice je někdy jako přít se o náboženství. Má se přijmout a pak už jen uctivě vyznávat, tak si to mnozí zastánci „jádra“ představují. Každé pochybnosti jsou pak vnímané jako útok na podstatu našeho bytí.

Uvažovat o stavbě dalších jaderných elektráren je přitom zcela na místě. Stačí si jen srovnat, jak se situace od 90. let změnila. Cena ropy atakuje hranici magických sto dolarů za barel, v Rusku vládne nevyzpytatelný Putinův režim, Západ i vlády muslimských států čelí terorismu. Mnohem více také víme o rizicích globálního oteplování. To jsou všechno důvody pro zásadní a rychlé kroky v národních energetických politikách. Jestli to ale automaticky znamená postavit rychle další atomové elektrárny, je velká otázka.

Důvodů je několik. Atomové elektrárny mají téměř nulové emise skleníkových plynů, byly by ale ty české opravdu cestou, jak zdejší emise snížit? Politici o tom nic neříkají a zkušenosti velí ke skepsi: po spuštění Temelína také ke snížení emisí nedošlo, uhelné elektrárny jedou navzdory slibům z devadesátých let dál.

Vratký je i druhý argument – jaderné elektrárny jako zdroj levné elektřiny. Dnes Češi vyrábějí elektřinu díky starým uhelným elektrárnám tak levně, jak už to zřejmě nikdy nepůjde. Přesto ceny bez ohledu na nízké výrobní náklady rostou na západoevropskou hladinu. Nízké výrobní náklady jsou tedy výhodné, ale jen pro toho, kdo elektřinu vyrábí.

Tohle je ostatně pro celou debatu velmi důležité.

Pamětník všech variant vládních energetických politik od devadesátých let po dnešek ví, jak bezproblémově čeští politici převzali staré komunistické koncepty. To znamená co nejvíc levného uhlí, jádro a totální skepse vůči úsporám a alternativám. Nad tím vším pak bdí kolos v podobě jednoho silného ČEZ, silně provázaného s politiky. Tohle myšlení charakterizuje i značná nedůvěra v trh a bezbřehá důvěra v odborníka energetika, který „tomu“ jediný rozumí. Fakt, že tenhle „odborník“ je zároveň i příjemce astronomických zisků, považují zastánci české cesty za nepodstatnou maličkost.

Od boku

Rozvoj jaderné energetiky se v devadesátých letech zastavil na Západě hlavně ze tří důvodů: velmi vysoké stavební náklady, určité riziko havárie a nevyřešené ukládání jaderného odpadu, jehož smrtící potenciál co do síly a času trvání předčí jakoukoli běžnou lidskou fantazii.

Všechny tyto tři argumenty přitom stále platí, proto je nutné o nich mluvit. Například britský soud letos pozastavil plány vlády na stavbu nové atomové elektrárny právě proto, že bezpečnostní rizika dostatečně neprojednala s veřejností. Ani Topolánek a jeho kabinet zatím s žádnými argumenty, které by tyhle pochybnosti rozptýlily, nepřišli. Střílí od boku, mluví bez srozumitelné analýzy dalšího rozvoje české energetiky. To už tady ale bylo v 90. letech, kdy nám experti tvrdili, že bez Temelína nebude čím svítit.

K energetické bezpečnosti však nevede jen jedna cesta. Pokud je svět skutečně fatálně ohrožen globálním oteplováním (a politici dochází ke shodě, že ano), potřebuje fundamentální změnu přístupu, a ne jen vršení dalších a dalších zdrojů elektřiny. Energetický mejdan bude muset skončit, začne fáze střízlivění a abstinence.

To neznamená návrat na stromy, ale čas pro nové koncepty. Jejich součástí může být i jaderná energetika nebo těžba uhlí, ovšem nikoliv jako „jediná možná cesta“. Je čas na neodkladná strategická rozhodnutí, těmi ale není stavební povolení na jaderné bloky. Skutečně strategická rozhodnutí dělá třeba americká vláda, když posílá víc peněz na vodíkový výzkum. Nebo Němci, když z alternativ učiní významnou součást své energetiky.

Raději bez limitů než s uctívači

Realistický pohled zatím ukazuje, že se Česko už vyspalo ze své temelínské kocoviny, která tady na řadu let debatu o stavbě další atomové elektrárny zmrazila. Na rozdíl od jiných sfér ekonomiky husákovské koncepce v energetice české veřejnosti nevadí. Atomové elektrárny mají u nás stabilní šedesátiprocentní podporu lidí a plnou podporu velkých politických stran. Hlas proti je slyšet ze Strany zelených, která možná má správné instinkty, ale nedostatečné vlastní koncepce.

Zastánci atomové energetiky by však neměli přehlížet, že ti ostatní (a není jich úplně málo) potřebují záruky odpovědného dohledu nad uranovými démony. Teď tu mají jen nekritické uctívače „svatého atomu“, jako je ministr Martin Říman nebo jeho stínový kolega Milan Urban z ČSSD. Nedůvěryhodný je i odborný dohled v podobě Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, který se dal kdysi strhnout k politicky motivované oslavě spuštění tehdy ještě zdaleka nezkolaudovaného Temelína. Hlasovat v tomto prostředí nedůvěry a zaslepené politické horlivosti pro další rozvoj jaderné energetiky je prostě riziko.

V jaderném byznysu platí jistý skupinový efekt. Na české rozhodování má tedy vliv, že Slováci plánují rozšiřovat elektrárnu Mochovce a Finové už novou elektrárnu staví. Povolit nové jaderné elektrárny se chystají Britové a Američané. Téměř polovina EU ale jádro nemá nebo jej tlumí.

Zbrklí by neměli být ani Češi. Nyní je na pořadu dne výměna starých uhelných elektráren za nové, podstatně sofistikovanější. Česko může také postavit plynové zdroje. Velmi důležité jsou úspory, do nichž se tu nikdy s vážností neinvestovalo. Se změnou komunistické energetiky je třeba začít hned, stavba jaderné elektrárny ale počká. Ostatně pokud dojde k souboji uhlí, nebo atom, vystěhování dvou vesnic a spravedlivé odškodnění jejich obyvatel po německém vzoru může být nakonec menší problém než padnout do rukou nekritických uctívačů atomového kultu.