Proč mlčet o vraždě?

Rodiče vnuků prezidenta Masaryka neměli co ztratit. Kdyby byl jejich syn zavražděn, promluvili by.

Článek Libuše Paukertové-Leharové, autorky biografie Olgy Revilliodové-Masarykové, (Vražda vnuků TGM? Respekt č. 44/07) záslužně připomíná předčasně zesnulé vnuky T. G. Masaryka, bratry Herberta a LeonardaRevilliodovy, jejich osudy i tragickou smrt.

Závěry o příčině jejich skonu, které autorka činí nebo naznačuje, je však nutno považovat za subjektivní hypotézy, jež nemají oporu v dosud známých historických faktech ani v logické úvaze. Předpokládaná vražda jednoho, či dokonce obou bratrů postrádá jakýkoliv politický motiv; srovnání jejich významu s významem generála Sikorského je silně nadsazené.

Zatímco okolnosti smrti Leonarda Revillioda při leteckém neštěstí byly hned po válce v Československu publikovány, v případě Herbertově se obecně uvádělo, že zemřel na vnitřní krvácení, aniž byla specifikována příčina. Nedávno zjištěný údaj o průstřelu břicha, pocházející z úmrtního protokolu, i mlčení manželů Revilliodových kolem smrti staršího syna navozují spíše dojem, že šlo o sebevraždu (ať už jakkoliv motivovanou), kterou si rodina přála z pochopitelných důvodů utajit. Pokud by opravdu došlo k vražednému útoku na Herberta Revillioda, bylo by mlčení obou rodičů zcela absurdní: po smrti obou synů neměli co ztratit a žili ve svobodném světě, paní Olga ještě třiatřicet let po válce. V dokumentech, které máme k dispozici, ani v dosud publikované memoárové literatuře nenajdeme ani zmínku o podezření, že by Herbert nebo Leonard byli zavražděni.

Jakákoli svědectví, jež by třeba jen v náznaku potvrzovala autorčinu hypotézu a jež autorka eventuálně objeví při svých dalších výzkumech, by zasloužila mimořádnou publicitu. A je možné, že i již publikovaný článek osloví dosud žijící pamětníky a inspiruje je k ohlasům.

Autor je historik, pracuje v Masarykově ústavu – Archivu AV ČR.