Bojovnice v bílém

Začalo to zprávičkou v novinách: V roce 1867 získala Naděžda Suslovová jako první Ruska a druhá žena na světě v Curychu doktorát medicíny. Přečetla si to jedna mladičká žákyně vyšší dívčí školy v Praze a řekla si – Když ona, proč ne já? Ten sen jí vydržel, i když cesta k jeho naplnění byla nadmíru trnitá.

Proti všem

Anna Bayerová se narodila 4. listopadu 1852 v rodině mlynáře ve Vojtěchově u Mělníka. Rodiče sice chtěli mít vzdělanou dceru (taková má větší šanci na dobrou partii), ale o studiích na „pana doktora“ nechtěli ani slyšet. Maxima pro ženy tehdy možného vzdělání v monarchii – úrovně gymnaziální kvinty – dosáhla tak, že o zkoušky z každého ročníku musela zvlášť písemně žádat ministerstvo ve Vídni.

Rakouské zákony ještě nedovolovaly ženám studovat na vysokých školách, to šlo pouze v USA a ve Švýcarsku. Anna byla rozhodnutá se nevzdat.

Na podzim roku 1875 odjíždí do Curychu a skládá přijímací zkoušky na medicínu. Peníze z domova chodí nepravidelně, vedle studia v cizím prostředí musí i dávat kondice. Po třech semestrech mění univerzitu – v Bernu je levněji. Studium dokončuje hlavně díky podpoře bohaté kolumbijské spolužačky a 30. listopadu 1881 se jako třiadvacátá žena na světě stává doktorkou medicíny.

Rodičům do Prahy se přijela ukázat až na jaře roku 1882. Podala si žádost o nostrifikaci lékařských zkoušek na pražské univerzitě, ale obratem se dozvěděla, „že je to v dané době nemyslitelno, že ministerstvo by toho nedovolilo a profesorský sbor lékařské fakulty ve své většině že je také proti ženskému studiu“. Karolinu Světlou, která se za Annu Bayerovou veřejně postavila, přestali někteří pražští lékaři zdravit.

Když Anna pochopila, že doma nepochodí, začala roku 1883 provizorně praktikovat v horské vsi Teufenu u Sankt Gallenu. O osm let později hledala rakouská vláda lékařky pro Bosnu a Hercegovinu (muslimky nesmějí prohlížet muži). Na otcovo přání Bayerová o toto místo požádala a stala se státní lékařkou pro Dolní Tuzlu s platem 1400 zlatých ročně a uniformou se třemi hvězdičkami na límci. Práce na zaostalém Balkáně byla vyložená rasovina, ale bavila ji. Dokud ji nezačal nový nadřízený šikanovat. Když se vzepřela a dostala důtku, dala výpověď. Její nástupkyní v Bosně se stala druhá z dvojice prvních českých lékařek, méně známá Bohuslava Kecková (ta promovala o rok dřív než Anna).

Válka to změní

Na sedm let se přesouvá do Bernu a čile se účastní zdejšího feministického hnutí. „Její bystrost, pohotovost, hluboké vědomosti a organisační talent učinily z ní vůdkyni bernských žen… Byla činná ve výboru pro založení školy pro ošetřovatelky, pořádala s bernskými učitelkami kursy pro matky,“ píše Anna Honzáková, první lékařka, která později promovala v Praze a sepsala životopis své předchůdkyně.

Koncem roku 1899 Anna konečně dostala nabídku z Prahy; práci lékařky v jednom soukromém sanatoriu. Když ji přátelé ujistili, že jde o perspektivní místo, přijala. Na místě ovšem zjistila, že místo medicíny má dělat společnici pacientkám. Zklamaná lékařka odjíždí zpět do Švýcarska, kde však mezitím přenechala praxi jiné kolegyni, takže začíná od píky. „Upokojila jsem to hloupé srdce své – zkusila jsem vrátit se domů.“

Poté co vyzkouší provozování sanatoria v Ženevě i práci osobní ošetřovatelky nemocné anglické šlechtičny, se chudá pětapadesátiletá lékařka znovu vrací do Prahy. Po deseti letech. Naději na práci v dětském sanatoriu v Žamberku zhatí protesty tamního lékařstva, a tak Bayerová učí němčinu, po čase i výchovu a zdravovědu. Až začátkem první světové války, kdy mnoho lékařů muselo narukovat, dvaašedesátiletá žena konečně získává odpovídající práci – v sokolském lazaretu na Žižkově. Po třech měsících služby ve dne v noci se zhroutí vyčerpáním.

Poslední léta života doktorka Bayerová žila v domě rodiny Palackých v Pasířské (dnes Palackého) ulici na Novém Městě. Zemřela ve spánku 25. ledna 1924 na stejné posteli jako Otec národa.

Autor je popularizátor vědy.