Kdy odcházejí zlé laně

Když si v roce 1994 Milan Kundera nepřijel převzít Cenu Jaroslava Seiferta, zaslal omluvný dopis, v němž se mimo jiné píše: „Budu Vám vděčný, proměníte-li předání ceny (…) ve vzpomínku na mého drahého přítele, jehož poezie byla tím nejkrásnějším, co mi dala česká literatura za posledních několik desetiletí.“ Jeho slova se týkala básníka Jana Skácela (1922–1989), autora neobyčejně senzibilní a hluboké poezie. Nyní ji znovu připomíná vydání výběru z autorova díla Zlé laně odcházejí k ránu.

Studánka plná krve

Soubor osmatřiceti básní sepsaných úspornou, ale výstižnou formou, kde osobitá metafora zachycuje prchavou atmosféru okamžiku, přesně reflektuje tvůrcovu vnímavost vůči podprahovým signálům okolí, které dokážou oslovit citlivou duši. Lépe řečeno takto vybaveného člověka excitovat či souznít s jeho vnitřním světem. Podnětem mu přitom může být cokoliv: studánka, požár, soumrak, stažená zaječí kůže nebo počasí: „Na nebi sbírá se vítr, zítřejší nachový vítr, a znova láska, znova, odedávna zpovzdálí překáží smrti.“

Skácel, rovněž prozaik a novinář, za normalizace také uvaděč v kině, betonář a opravář traktorů, nikdy nebyl prokletým či bouřlivým poetou spontánního projevu. Jeho verše nevybuchují jako lyricko-epické slovní gejzíry ani bravurně nežonglují s rozmanitými obsahy. Naopak: Skácel připomíná staré čínské básníky s jejich odměřeným a současně křehce smutným výrazem, slovy, která zvolna a jakoby bezcílně plynou prostorem mezi pauzami důležitého ticha a současně jsou propojena neviditelnou obsahovou nití do podob krátkých verbálních korálků nezaměnitelného lesku: „Den tiše dokonával, pod stromy rostl strach, rozbitý vůz stál za vraty, dlouhými vzdechy umírala tráva a od řeky vracely se krávy.“

Narodil se ve Vnorovech, což je malá vesnice u břehů řeky Moravy. Zbytek života prožil v Brně, a jeho tvorbu tak lze rozdělit na dva obsahové proudy, které jsou ve sbírce Zlé laně odcházejí k ránu zastoupeny. První čerpá z inspirujících vzpomínek a prožitků z dětství, ze života i lidových tradic rodné obce, jež mu slouží jako otisk zmizelého času, který i po letech obsahuje poselství. „Byly i krásné bolesti u zaprášených cest. Když jsme se vracívali o jediné noze, chlapecké srdce ve sraženém palci největším zvonem bilo na poplach.“

A pak je tu uspěchané město poznamenané totalitní dobou, která básníka dvakrát citelně zasáhla. Nejprve v roce 1952, kdy musel odejít z kulturní rubriky listu Rovnost, a poté v roce 1969, kdy stejným způsobem skončilo jeho šestileté působení ve funkci šéfredaktora časopisu Host do domu. „Je studánka a plná krve a každý z ní už jednou pil a někdo zabil moudivláčka a kdosi strašně ublížil.“

Do oficiálního kulturního života se Skácel mohl vrátit až v osmdesátých letech. Jako překladatel spolupracoval s brněnským Státním divadlem a v menším nákladu začaly opět vycházet jeho básnické sbírky. Daleko většího ocenění se mu tehdy dostalo v zahraničí, když roku 1989 v Itálii obdržel prestižní Petrarkovu cenu.

„Všechno se jednou probolí na vlastní dno a zmizí strach, krásné jsou staré stodoly prázdné po dávných úrodách,“ píše s životem vyrovnaný autor. Ony zlé laně, které mu mrzačily život, odešly až v roce 1989. Bohužel se toho nedočkal, zemřel deset dnů před 17. listopadem.

JAN SKÁCEL: ZLÉ LANĚ ODCHÁZEJÍ K RÁNU

Dokořán, 76 stran.