Spolek neviditelných

Syndikát nemá zprostředkovávat volné vstupy, ale hájit svobodu slova.Ten rozdíl bije do očí. Když český premiér vyhrožoval médiím, že pokud nenechají na pokoji jeho rodinu, „přistřihne jim křídla“, trvalo tuzemskému Syndikátu novinářů devět dní, než se odvážil špitnout nesmělé pozvání pro žurnalisty a premiéra k diskusnímu stolu. Když letos na jaře německý ústavní soud rozhodoval o tom, zda má přednost služební tajemství, nebo svoboda slova, patřili tamní syndikové naopak k nejhlasitějším hráčům sporu. Proč je profesní organizace českých novinářů dodnes „neviditelná“? A proč by to mělo zajímat někoho jiného než novináře?

Nic pro mne

Začněme odzadu. Syndikát novinářů může být zajímavý i pro ty, kdo s médii nemají nic společného, jednoduše proto, že může hrát (a v mnoha zemích hraje) jedinečnou roli v zajímavých debatách o hranici svobody slova. Je ale otázka, jak se k tomu dopracovat. Zdejší Syndikát novinářů totiž vykazuje jednu zvláštnost. Má 2800 členů, ale nikdo je pořádně nezná. Nejsilněji jsou zastoupeni senioři a studenti žurnalistiky. Ale mezi šéfy nejdůležitějších deníků (MF Dnes, Lidové noviny, Hospodářské noviny a Právo) není členem nikdo a průkazku nemá třeba ani ředitel zpravodajství veřejnoprávní televize Zdeněk Šámal.

Šéfredaktor MF Dnes Robert Čásenský neví, proč by měl být členem „neviditelné organizace“, a stejně to vidí…