S cizím mužem v cizím pokoji

Vítězné filmy z festivalu v Cannes bývají jen výjimečně komerční trháky. Ani od poslední Zlaté palmy nečekejme zábavu pro celou rodinu, ale znepokojivý zážitek. To znepokojení nepramení z depresivního námětu, ale z chirurgicky strohé formy vyprávění. Děj je jednoduchý: na sklonku Ceauşescovy éry se jedna studentka rozhodne pomoci přítelkyni k ilegálnímu potratu. Sežene andělíčkáře a najme pokoj v hotelu. Rozbíhá se zlověstný rozhovor o tom, co bude následovat. Muž riskuje deset let vězení. Dívky nemají dost peněz. Andělíčkář je vydírá. Všichni jsou viníci i oběti zároveň. Není někdo z nich agent provokatér? Neposlouchá někdo na chodbě? Nikdo se neusměje, nepláče, důstojnost a sebeúcta tu nemají místo. Jisté je jedno: Gabita není těhotná měsíc, jak původně tvrdila. Je v pátém měsíci a jde jí o život. Jenže jaký její život je, a jaký vlastně má být? Postavy se chovají jako roboti a vůbec nás neuklidní, že se to všechno stalo dávno za diktatury. Nelidské jednání pramení z mechanismů mezní situace a ta může potkat kohokoli a kdykoli. „Vůbec nejsem pyšný na věci, které jsem jako student dělal a říkal,“ prohlašuje dnes čtyřicetiletý režisér Cristian Mungiu.„A když mluvím s kamarádkami, říkají mi, že takové situace je poznamenaly na celý život.“

Svůj film 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny opřel o minimalistický režijní styl a bergmanovsky velkolepé…