Příběh o nenávisti

Vladimir Arsenijevič

(1965 v Pule) je srbský spisovatel, překladatel, redaktor a publicista. Jeho prvotina, román V podpalubí (první díl tetralogie Cloaca Maxima), byl oceněn v roce 1994 cenou týdeníku NIN jako kniha roku a přeložen byl do dvaceti jazyků (česky 1996, Prostor). Dále napsal romány Andjela, Mexiko Válečný deník a Išmail. Žije v Bělehradě.

Padla naděje na normální život Srbů a Albánců.Pro všechny někdejší Jugoslávce, zejména pro nás Srby, bývali kosovští Albánci především „naši negři“ – a časem se z nich stali úhlavní nepřátelé Srbska. Jihosrbská provincie Kosovo je od roku 1999 pod správou OSN a v těchto měsících se rozhodne, zda se definitivně odtrhne od Srbska.

Pro ty, kdo se v západní Evropě ptají, jak se mohla zrodit taková nenávist mezi Srby a Albánci, mám odpověď, protože ten příběh jsem ve své zemi viděl a slyšel.

Moje bývalá vlast, bývalá Jugoslávie, byla zemí obrovské etnické a kulturní různosti. Maršál Josip Broz Tito tuto různost opěvoval jako náš jugoslávský „melting pot“, ale tím ona ve skutečnosti nikdy nebyla. Po Titově smrti zůstala Jugoslávie rozštěpena a poznačena hierarchií ekonomicky nadřazených a podřadných částí země. Na krajním severu, na hranici s Rakouskem, bylo nejrozvinutější Slovinsko, dále to šlo přes Chorvatsko a Srbsko až po Černou Horu a Makedonii na krajním jihu. „Čím jižněji, tím tmavěji“ („to južnije, to tužnije“) – tak opisoval lid hierarchii jugoslávského rasismu, který mířil vždy proti těm, kdo byli zeměpisně i ekonomicky bezprostředně „pod vámi“. Slovinci pohrdali trouby, lenochy a ubožáky z ostatních republik, zejména Chorvaty, Chorvati zase pohrdali Srby a ti se vysmívali Makedoncům anebo Černohorcům. Bosňané byli na posměch všem.

Strýček Tom

A potom tu byli ještě Albánci z Kosova. Jejich mateřština nebyla slovanská. Byli chudší než my ostatní, jejich kultura nám byla vzdálená. V pestré směsi rozličných Jugoslávců byli odsouzeni na roli absolutních outsiderů.

Všechno to, co jsme si my „jiní“ mysleli, že víme o Albáncích, bylo poslepováno z urážlivých klišé. Mluvili jsme o nich jako o „Šiptarech“ (Skipetari). Pokud jsme o nich nemluvili s nenávistí, tak jen proto, že jsme je nepovažovali za hodny takové emoce. Mezi „tamtěmi“ a „námi“ neexistoval žádný dialog, a to ani v těch nejlepších časech.

Kosovští Albánci byli pro nás jen primitivové, občas snad směšní strýčci z Chaloupky strýčka Toma, co se nechali bez protestů mlátit. Byli to naši negři.

Za Titových časů díky tomuto povrchnímu rasismu průměrný Jugoslávec jejich přítomnost prakticky nevnímal. Z dnešní perspektivy se to jeví až nevinně ve srovnání s vražednou nenávistí k „Šiptarům“, která se Srbů zmocnila po Titově smrti a prvních „nepokojích“ v Kosovu koncem minulého století. Za vlády Slobodana Miloševiče, když bobtnal nacionalismus a stát byl cupován na kusy, začali to opovržlivé slovo „Šiptaři“ užívat politici i média. Z kosovských Albánců se stával předmět paranoie a stále více se o nich mluvilo, jako kdyby existovali jen z jediného důvodu: rozdrtit a zničit nás Srby.

Začalo to mýtem

Za Miloševiče vznikl také jeden historický mýtus, který zněl asi takhle: „Kdysi bylo v Kosovu podstatně více Srbů než Albánců. Jenže časem (jakýmsi nevysvětleným zázrakem! V.A.) sem pronikali Albánci z Albánie a začali se tu před našima očima usídlovat.“ Vyvinuli v sobě – z našeho pohledu přímo živočišnou – kolektivní vůli termitů a množili se jako králíci. Běhal nám mráz po zádech z té jejich nekontrolovatelné životaschopnosti a vysoké porodnosti, otřásali jsme se hnusem. Zároveň se od každého Srba požadovalo, aby se přihlásil k nenávisti vůči „Šiptarům“. Kdo je nedovedl nenávidět, nemohl se považovat za pravého Srba a nejspíš jím ani nebyl.

Takto byli Miloševičovou propagandou a jeho médii „Šiptaři“ prohlášeni za archetypálního nepřítele, bez něhož by byla existence Srbů prakticky nemyslitelná. Neboť: čím by byl Batman bez svého Jokera? Takže „Šiptaři“ už nebyli žádní směšní strýčci Tomové, ale stali se z nich hroziví, nebezpeční démoni, rozhodní a urputní ve svém úmyslu vzít nám naše historické území, ukrást nám Srbům Kosovo pole, „kolébku naší kultury“, ukrást nám naše mýty, oloupit nás o to, co nám historickým právem patřilo.

Prezident Milošević vymyslel fantastický plán. V jeho obskurní říši zla, bídy, etnické nenávisti a hyperinflace měly armáda a policie s pomocí médií povoleno beztrestně ponižovat kosovské Albánce. Mohly je svévolně vyhazovat z práce anebo zatýkat, podpalovat jejich majetek a vyhlazovat vesnice i rodiny. Prezident, posílen svojí popularitou, dlouhá léta svědomitě svůj plán uskutečňoval. Šířil násilí nejprve v Kosovu a časem po celé Jugoslávii.

Po Daytonské dohodě v prosinci 1995 si dal malou pauzu. Ale v roce 1999 přivedla tato spirála násilí Miloševiče nakonec tam, kde to všechno začalo, zpět do Kosova. Kosovo se stalo místem začátku jeho konce. Po třinácti letech destrukce.

Je pravda, že když NATO začalo v březnu 1999 bombardovat srbskou Černou Horu, byla zničena i velká část infrastruktury a byly stovky civilních obětí. Ale byla zničena také srbská státní moc v provincii Kosovo. A vzápětí se na tom nešťastném místě vyměnily role obětí a pachatelů. Došlo k exodu tisíců Srbů a Romů, došlo na pomstychtivou zuřivost „vítězů“ a oběťmi se zase jednou stali nevinní civilisté. Padla naděje, že by v nějakém dohledném čase bylo možné soužití, normální život úplně obyčejných lidí, Srbů a Albánců.

Koupel v jezeře mrtvých

Milošević sehrál svoji hru tak lstivě, že už zůstával jen epilog – tribunálu v Haagu unikl infarktem a otázku viny nechal na nás. Také proto dnes leží hanba na nás, občanech Srbska, ať už to přijmeme nebo ne.

Před pár lety srbská média informovala celé měsíce o masových hrobech, v nichž soudní znalci identifikovali mrtvé jako kosovské Albánce. K nejotřesnějším obrazům patřil pohled na mrazírenský náklaďák, z něhož do jezera Perucac v ústí řeky Derventa vypadla těla zavražděných kosovoalbánských žen, dětí a starců. V televizi jsme viděli, jak rozkládající se mrtvoly vytahují z vody, slyšeli jsme šokující přiznání řidiče, jenž měl mrtvoly odvézt pryč z Kosova, aby se zločin zamaskoval.

Jedna bělehradská televize tehdy vysílala krátký rozhovor s mužem, který se nerušeně koupal v nádherném jezeře, z něhož právě lovili mrtvoly. Když se ho reportérka ptala, zda mu to nepřekáží, potřásl tento prosťáček hlavou, z níž mu stékaly kapky vody. „Po pravdě řečeno, vůbec tomu celému nevěřím,“ řekl ledově do kamery, s nevinným mrknutím, s lakonickým úsměvem. A skočil zas do vody.

Blázen, pomysleli byste si. Ale opak je pravdou. Jeho reakce je absolutně pochopitelná. My, občané Srbska, máme za sebou desetiletí vymývání mozků politiky a médii, desetiletou lekci z toho, jak může donekonečna opakovaná lež přivést člověka až k tomu, že oné lži uvěří. Onen koupající se muž jen využil schopnost, kterou bylo možno tak lehce nabýt. Popírání je jednou z ústředních nových srbských vlastností. Je tak nová, že pro ni ještě ani nemáme vhodné slovo a mezi osvícenými se užívá anglického slova denial.

Toto denial, tento chlad vůči lidskému utrpení, tato neschopnost projevit elementární soucit, dokazuje, že jsme jako společnost uvízli v neexistujícím prostoru. Jako kdybychom nechtěli uniknout spárům minulosti.

Zkažené mládí

Otázka statusu Kosova a stejně důležitá otázka našeho budoucího vztahu ke kosovským Albáncům patří k těm klíčovým, na nichž se prokáže politická zralost. Dnešní srbská společnost je přesycená politikou. Je unavená z prohrané války, vyčerpaná chronickou bídou a pocitem, že se musíte cítit buď jako oběti, nebo jako viníci, bojí se změn a vyhýbá se odpovědnosti.

Je tedy zaděláno na to, aby náš pohled na kosovské Albánce zůstal ještě dlouho beze změn. K němu se navíc přidalo podprahové reptání poražených, kteří si ulevují sebelítostí. Takový pocit se lehce spojí s mystickou myšlenkou, že my jsme vždy v právu.

Neodvratná „ztráta“ bývalé jugoslávské provincie Kosovo se v některých kruzích naší společnosti vnímá úplně apokalypticky. Nedávno bylo centrum Bělehradu polepeno plakáty s jasným sdělením: „Není Srbska bez Kosova!“ Ten, kdo to říká, lže, a mnozí to v principu vědí, protože je evidentní, že status Kosova bude v každodenním životě Srbů a jejich starostech hrát jen okrajovou roli. Vlastně se spíše zdá, že mnoho občanů zklamaných vším možným se rozhodlo, že už nebude věřit ničemu. Tak jako ten prosťáček u jezera.

Ale co chcete od generace, která vyrostla ve válce a ničení a je odkojena politikou otevřené nenávisti? A která neuvidí jiné, svobodnější země, protože všude potřebuje víza? Naši dnešní mladí lidé opět nenávidí bez zábran, s lehkostí a požitkem.

Z průzkumů mezi školáky naskakuje člověku husí kůže. Více než třicet procent srbských středoškoláků si myslí, že „s Albánci se nemáme začít kamarádit ani je navštěvovat“. Téměř třetina mládeže si myslí, že Číňanům, jediné poměrně velké skupině cizinců u nás, by se měl zrušit souhlas k pobytu. Homosexuály a lidi nakažené AIDS odmítá každý druhý mladý člověk. Je to hrozivá představa, s jakým morbidním úspěchem znetvořila současná srbská společnost myšlení a emoce mladých lidí.

Řešením je možná jen stoický klid a čekání na naději, že v nových, zdravějších poměrech vyroste jiná generace. Možná nám zbylo už jen věřit tomu, že naše vnoučata budou opravdu našimi dětmi.