Mazlíček vlk

Domestikace zvířat a rostlin představuje jeden z nejdůležitějších momentů v historii lidstva. Lovci a sběrači byli závislí na nejistých potravních zdrojích, sezonních výkyvech a štěstěně. Díky domestikaci si lidé naopak dokázali opatřit mnohem bezpečnější a předvídatelnější zdroj obživy.

Jak ale naše předky vůbec napadlo, že by si mohli ochočit zvíře? Bylo to skutečně kvůli užitku, nebo z jiných důvodů? Jak při tom postupovali a proč nedomestikovali víc druhů? Odpověď na tyto otázky není s odstupem tisíců let vůbec jednoduchá.

Na konci poslední doby ledové došlo ke klimatickým změnám, které tehdejší obyvatele Evropy a Asie donutily změnit způsob života. Velcí kopytníci, kteří do té doby tvořili většinu potravy lovecko-sběračských společenství, byli na ústupu. V místech, kde člověk nacházel příznivé podmínky, se zvyšovala hustota osídlení; lidé tak museli nejen expandovat do nových oblastí, ale změnit i spektrum potravy a hledat nové způsoby, jak ji získat a zpracovat. Jedním z východisek se stala právě domestikace zvířat a rostlin.

Počátky domestikace klademe do doby před 14–12 tisíci lety, kdy se společníkem člověka stal pes, potomek vlčích předků (pro srovnání – první rostliny byly domestikovány asi před devíti tisíci lety). S odstupem několika tisíc let pak přišli na řadu nejstarší kopytníci (viz rámeček). Nešlo ale o analogický proces; ukazuje se, že vlk nebyl…