Dopisy

PŘÍCHOD VELKÉHO BRATRA

RESPEKT 41/07

Už i u nás

V rámečku Česko se ještě nebojí výše jmenovaného článku, který do tématu vnáší národní perspektivu, Jaroslav Spurný uklidňuje čtenáře poukazováním na pokulhávání českých zákonů, technických prostředků a nedostatek financí. Pokud se Česko opravdu nebojí, je to ale dle našeho názoru způsobeno spíše nedostatkem kvalitních informací v médiích a absencí veřejné debaty než tím, že by zdravá míra obav nebyla na místě. Přetiskem článku z Economistu Respekt téma využití nových technologií k plošnému dohledu nad společností otevřel, navazující text Spurného však diskusi zbytečně brzdí. A to i tím, že uvádí řadu zkreslených informací.

Autor článku hovoří o tom, že v Česku je nainstalováno pouličních kamer „kolem tisícovky, čtyři sta z nich v Praze“. Ve skutečnosti bylo na jaře tohoto roku součástí jen integrovaného pražského bezpečnostního systému 384 kamer, kromě toho však Dopravní podnik v Praze provozoval asi 650 kamer (na zastávkách, v metru atd.) a Technická správa komunikací 140 dalších. V těchto počtech nejsou zahrnuty kamery zabírající veřejné prostranství, které patří dalším státním institucím, ani kamery provozované firmami, vlastníky domů atp. Jejich počty nejsou přesně evidovány, ale dá se odhadovat, že v celé České republice můžou být podobných kamer desítky tisíc, nebo dokonce statisíce. Spurný dále nemá pravdu, když tvrdí, že „kamery pracují na principu smyčky, zachytí v paměti určitý časový úsek – ty nejvýkonnější třeba osm hodin –, ale další natáčení původní nahrávku přemazává“. Ve skutečnosti jen u integrovaného pražského systému mají být podle zřizovatele data uchovávána dvacet dní. Kromě toho zamýšlí instalovat i speciální software, který umožní automaticky rozlišovat „protiprávní jednání“. Dění na ulicích je tedy nepochybně archivováno a předmětem pátrání se stáváme my všichni, kdo pod objektivy procházíme.

Nepřesnosti či zavádějící informace se objevují i na dalších místech článku. Evropská unie schválila směrnici o povinnosti operátorů a providerů uchovávat údaje o veškerém telekomunikačním provozu před dvěma lety. Česká vláda tehdy již s předstihem přijala zákon o elektronických komunikacích, kterým uložila providerům a operátorům povinnosti v rozsahu ještě důkladnějším než evropská směrnice Data Retention. Předpis nařizuje skladování informací o každé komunikaci, existující identifikátory obou komunikujících stran (např. čísla účastnická i čísla zařízení, e-mailovou adresu), lokalizační údaje, pokud jsou k dispozici, čas, dobu, použitou službu a dále veškeré identifikátory služeb, které jsou pro definici v zákoně příliš subtilní a ve vývoji – IP telefonie, chat atd. Ve zkratce – ví se, „kdo“, „s kým“, „odkud“ a „jak“ komunikoval, na dobu jednoho až dvou let zpětně. Odborníci na profilování považují samotný obsah komunikace za relativně neužitečný v porovnání s kompaktním a snadno analyzovatelným korpusem informací o tom, kdy a s kým komunikujeme, jaké vytváříme sociální sítě a kde se pravidelně pohybujeme.

Rizikům narušování soukromí občanů, která vyplývají ze zavádění nových technologií, byla až donedávna věnována poměrně malá pozornost. Jedním ze signálů toho, že o jejich již reálných nebo i potenciálních nebezpečných dopadech začíná být vedena vážná veřejná debata, je i přetištěný článek Economistu. Cílem této debaty by nemělo být vyvolání paralyzujícího strachu, ale změna v postojích veřejnosti, která si vynutí lepší kontrolu těch, kteří na nás chtějí dohlížet. K této změně je však potřeba, aby občané získali o nebezpečí, které jim hrozí, přesné informace.

Marek Tichý

Autor spolupracuje na projektu Big Brother Awards v organizaci Iuridicum Remedium (více informací na www.slidilove.cz).

Luxus je úžasná věc

Respekt 40/07

Debaty o minulosti

Slušně prodávaný německý spisovatel Thomas Brussig se projevil jako ironický intelektuál, když ve své kritice německých debat v médiích napsal: „Jsou debaty, jež se nás týkají, a jsou debaty, jež se nás netýkají. Je zajímavé, že se mezi nimi nedělá rozdíl. Zvláštností debat pro zábavu je, že se kolem nich nejraději pohybují nejdráže se prodávající intelektuálové. Vybalí své rétorické instrumentárium, ukuchtí něco pro žasnoucí publikum – a intelektuální hvězda poté zmizí. Tyto prezentace překypují brilantními myšlenkami a jasnými formulacemi, navazují na klíčová slova z minulých debat a nezřídka samy nějaké nové slovo zanechají – ale nemají vliv na náš život. Debaty pro zábavu jsou jakousi závěrečnou rundou naší kasty vůdců veřejného mínění.“

Optimista Brussig tak do kasty tvůrců veřejného mínění v SRN zahrnuje intelektuály. Přitom uznává nevyzpytatelnost toho, co v médiích debatu rozpoutá – „Jen srovnávání s Goebbelsem funguje vždy.“

Intelektuál Brussig umí rozlišit mediální debaty, jež se společnosti SRN týkají, od těch pro zábavu, které nemají vliv na život: „Debaty jsou intelektuální zábavou naší společnosti. Je to luxus.“

Uvádí příklady toho rozlišení, za důležitá považuje témata o budoucnosti (armády, ochrany osobních dat, školství, zdravotnictví), ta však nemají šanci se v médiích uchytit, většinou na ně nestačí intelektuálové a experti se neumí prodat, rozpoutat debatu.

V jednom případě Brussig uznává význam debaty o minulosti, totiž o vyrovnání se s minulostí bývalé NDR, když tomuto tématu v článku věnuje následující dvě věty: „Rétorika vyrovnávání se s fašistickou minulostí, tato královská disciplína debat pro zábavu, byla a je tak podmanivá, že vyrovnávání se s minulostí NDR bylo bez šancí. Na NDR se jednoduše natáhla už použitá slova a argumenty, což dodnes brání tomu, aby si obyvatelstvo bývalé NDR samo zpracovalo svou minulost. Proto také vznikla propast mezi těmi, kdo bývalou NDR odsuzují, a těmi, pro které ,nebylo všechno špatné‘.“

Optimista Brussig předpokládá, že obyvatelstvo NDR dychtí vyrovnat se svou totalitní (komunistickou) minulostí, ale západní intelektuálové mu v tom brání svojí přesilou, překřikují obyvatelstvo NDR svým rétorickým instrumentáriem, svými zkušenostmi s vyrovnáváním se s vlastní totalitní (nacistickou) minulostí.

(…) Na půdě Spolkového sněmu SRN pracovaly po dlouhé období let 1990 až 1998 vyšetřovací komise a parlament napříč politickými stranami odsouhlasil velkou finanční podporu vypořádávání se s komunistickou minulostí v Německu (také proto, že společenské nepokoje ústící v terorismus z konce šedesátých let v Německu mnozí Němci přičítají tehdejšímu nedostatečnému vypořádání se s nacistickou minulostí). Závidím obyvatelstvu NDR obrovský náskok v debatě o jejich totalitní minulosti.

U nás v ČR snad širší debatu o totalitní minulosti nastartuje nově vznikající Ústav pro výzkum totalitních systémů, význam této debaty vidím zásadní, jako příležitost k poznání, je-li vůbec přechod od totalitní k demokratické společnosti možný a za jakých podmínek. Spolu s G. Schwanovou (Politik und Schuld, Frankfurt am Main 1997, česky Zamlčovaná vina – Ničivá moc dvojí morálky, Prostor 2004) si myslím, že kromě sametově vzniklých institucí demokracii tvoří občanské ctnosti. Diktaturu jako koncentraci státní moci bez právního zajištění kontroly politiky, pohrdající důstojností a integritou člověka, umožnila ochota lidí podřídit se a přizpůsobit, bez ohledu na vlastní svědomí upustit od možnosti hájit politickou zodpovědnost, osobní autonomii a svobodu, ztráta důvěry k sobě i k druhým. Musíme objasnit ty části vlastní minulosti, které důvěru zbořily a dodnes boří, a musíme se od nich vědomě a přesvědčivě oprostit, namísto abychom je jednoduše zamlčovali různými tlustými čarami. Nezabývat se minulostí je luxus, který si nemůžeme dovolit, jde-li nám o demokracii.

Petr Maglia, Kladno

Oprava

V minulém vydání jsme v rozhovoru se Stanislavem Grofem (Emoce máme z doby kamenné) omylem uvedli, že občanské sdružení Diabasis, specializované na pomoc lidem v psychospirituální krizi, zkrachovalo. Ve skutečnosti nadále funguje a v současné době zůstává jedinou organizací v ČR, která tento typ terapeutických služeb poskytuje (více na www.diabasis.cz). Sdružení Diabasis i čtenářům se omlouváme.