Věčný sen o Marsu

Možná ten vědecko-fantastický příběh znáte: líčí potíže astronauta, jehož raketě po startu z Měsíce selhaly motory. Astronaut se coby neovladatelný meteorit řítí nad měsíčním povrchem, pod ním září světla osad vybudovaných lidmi. Povídka se jmenuje Maelström II a počátkem 60. let ji napsal Arthur C. Clarke. Proč se o ní zmiňujeme? Děj se má odehrávat někdy kolem roku 1990.

Vývoj kosmonautiky nedokázali předpovědět ani spisovatelé sci-fi, ani vědci. Meziplanetární lety měly být počátkem nového tisíciletí samozřejmostí. Málokdo naopak tušil, že televizní signál budou šířit z vesmíru družice, a už vůbec nikdo si nedokázal představit, že se armády zřeknou monopolu na satelitní navigaci.

Když se před padesáti lety ozvala z kosmu první družice Sputnik, vyvolalo to překvapení, šok i euforii. Družici vypustil stát, který byl elektrifikovaný pouze z jedné třetiny a vládl mu značně neschopný byrokratický aparát – jenže všichni viděli jen to, že podceňovaní Rusové otevřeli brány vesmíru a získali strategickou převahu zcela nového druhu. Zároveň se probouzely Spojené státy, které se nechtěly nechat zahanbit. Nic se proto nezdálo nemožné.

Dnes obíhá Zemi zhruba 900 umělých družic, z toho jen asi desetina je vojenských. Na kosmonautice závisí doprava, telekomunikace, vývoj nových technologií i řada oblastí vědy. Hovořit o nesplněných očekáváních by tedy bylo nespravedlivé. Přesto se ale můžeme ptát, proč ještě lidé neobývají Měsíc a proč zatím…