Strážci veřejného zájmu

Američané přecházejí na červenou, nosí bílé ponožky, které se neperou, ale vyhazují, v barech koukají na několik fotbalů najednou, jsou mistři zdvořilostních frází, pijí litry mizerného kafe, rádi vyvěšují národní vlajku. A vlastnit auto tu pravděpodobně patří k ústavou zaručeným právům, byť všichni jezdí kvůli omezené rychlosti tak pomalu, že by z toho každý druhý Čech zešílel. Američan je i můj průvodce. Kdysi utekl z Polska před komunisty, teď žije na břehu Michiganského jezera a sem do Washingtonu létá za prací. Nadšeně sleduje americký fotbal, byť, jak říká, tomu divnému sportu rok přicházel na chuť.

Kromě zmíněných věcí mě ve Washingtonu vítá i hodinová lekce amerického federalismu vedená postarším (tady se říká zkušeným) lektorem křestním jménem Hugh. Během hodinového výkladu není až takový problém uvěřit, že zdejší politický systém dává smysl a taky že neexistuje jedna Amerika, jak si my Evropané myslíme. Každý stát tady má své zákony a taky své daně, protože přísun peněz nezávislý na federální vládě je tady základem demokracie. Dobře se to poslouchá, hůř platí, když mi pak všude v krámě připočítávají nějakých deset procent k ceně.

Další věc, která Američany spojuje, je obava o svobodu slova. Kvůli tomu jsem tady. Dylan a Bea jsou bývalí novináři, teď ale vedou organizaci, která má kanceláře v jednom z mnoha dvanáctipatrových (vyšší nedovoluje místní zákon) domů v centru.…