Neporazitelní

Dva týdny poté, co na ulicích největšího barmského města Rangúnu demonstrovalo sto tisíc lidí proti vojenské juntě, je ve východoasijské despocii „klid“. Vojáci postříleli neznámý počet demonstrantů a pozatýkali neznámý, podle všeho značný počet mnichů a nespokojenců vůbec. Internet už zase občas běží, zátarasy se pomalu vytrácejí, do některých svatyň se dá zase i vstoupit. Kláštery jsou stále obležené vojáky, a co se v nich děje a co se děje pozatýkaným mnichům, kteří někam zmizeli, nikdo neví. Po ulicích jezdí během zákazu vycházení vojenská auta a z tlampačů zní: „Máme fotografie. Budeme zatýkat.“ Na nádražích v Rangúnu jsou podle svědectví vidět desítky či stovky bezprizorných mladých mužů v mnišských rouchách, kteří se snaží z města uprchnout, ale nemají jak. Ze strachu je nikdo nechce ani nechat nasednut do autobusu.

Jak je to vůbec možné? Viděli jsme zoufalé povstání lidí doslova v přímém přenosu. Jen málokdy panuje ve světě taková shoda na tom, na čí straně je pravda – na rozdíl třeba od Kuby se v případě Barmy shodnou americké The New York Times s českými Haló novinami. Přesto se v tuto chvíli zdá, že demonstrující v čele s mnichy prohráli. Naposledy se proti vraždící, mučící, drancující a znevolňující vojenské diktatuře vzchopili v roce 1988, tedy skoro před dvaceti lety. Čeká je po krátkém vzepětí dalších dvacet let otroctví? Jak může něco takového svět…