Když ticho čeká na výstřel z pušky

Na opuštěné cestě v albánských horách padne výstřel. Mladý Ďorg Beriša právě zabil sousedova syna, k němuž necítil nenávist, ale neměl na vybranou. Podle zvykového práva je Ďorg nástrojem krevní msty, která se táhne mezi dvěma rody už tři generace. Rituál mu také ukládá, aby šel na pohřební hostinu oběti a aby se následně vydal zaplatit „daň z krve“, kterou v pevnosti Oroš vybírají pomocníci tajemného a nikým nespatřeného Prince. Kdyby Ďorg Beriša tohle všechno neudělal, znamenalo by to víc než ztratit osobní čest. Každé porušení pravidel může vést ke zkáze celé rodiny, vesnice, oblasti. Ďorg ale dodrží, co je třeba, a za to mu rodina oběti udělí tradiční třicetidenní příměří. Jsou to poslední chvíle, kdy smí žít jako ostatní. Pak se z něj stane pohyblivý terč a bude jen čekat na smrt.

Ďorg nemá svobodnou vůli, je pouze figurkou v archaické patriarchální hře zvané kanun. Tohle propracované zvykové právo se udrželo v albánských horách pět set let a přes jeho krutost ho Albánci ještě ve 30. letech považovali za zdroj své kulturní identity a připomínku heroických antických kořenů. Proto se také intelektuálové z Tirany vydávali do hor, aby zákon krve studovali zblízka a vštípili si do hloubky své „albánství“. Kanun pro ně hrál stejnou roli jako pro Španěly korida nebo pro Korsičany vendeta. Je to velkolepý rituál, který stojí mimo dobro a zlo. Také spisovatel Besian Vorpsi, který do hor přijíždí na svatební cestu, si myslí, že může stát mimo. Dokud se pohled jeho ženy jednoho dne nezkříží s očima Ďorga Beriši, jdoucího vstříc jisté smrti…

Rituál bez vášně

Nejuznávanější albánský autor Ismail Kadare se narodil roku 1936 a jeho role byla za Hodžova komunistického režimu dvojznačná. Už po prvním románu Generál mrtvé armády z roku 1963 byl za hranicemi uznávanější než doma, zároveň ho režim trpěl jen velmi nerad. V roce 1990 emigroval Kadare do Francie a o patnáct let později byl navržen na Nobelovu cenu. Dlouho ho obklopovala především aura odpůrce totalitního režimu, ale to by samo o sobě k úspěchu nestačilo. Kadareho čtivé knihy, přeložené do pětačtyřiceti jazyků, jsou asi jediným mezinárodním dokladem, že i v rudé Albánii existovala literatura na světové úrovni.

Krvavý duben je především polemikou s Hodžovým režimem. Ten nastolil absurdní diktátorská pravidla, zároveň ale tradiční kanun odsuzoval. Kadare vlastně oba systémy porovnává. Z knihy čiší strhující energie autora, který je mnohem spíš nástrojem velkého příběhu než jeho tvůrcem. Jako by se Kadare kanunu sám účastnil a jeho mistrovské popisy čtenář vnímá všemi smysly: míhají se tu pochodně poslů mezi obytnými věžemi, je cítit pach vlhké vlny a vůně horkých fazolí, ticho čeká na křik ptáků nebo výstřel z pušky.

Kadareho chápání kanunu má ale také existencialistický ráz. Horalé už naplňují staré právo mechanicky a bez vášně, jako by z něj zbyla jen prázdná skořápka. Jsou tu místy odkazy na Kafkův Zámek: Ďorgova cesta do princovy pevnosti se tak trochu podobá té, kterou prošel zeměměřič K.

Slabší je Ismail Kadare jen ve chvílích, kdy opustí rituál a vypráví příběh městské manželské dvojice. Najednou máme pocit, že čteme dobrý, ale přece jen dost předvídatelný román. Škoda. I tak ale patří Krvavý duben k tomu nejlepšímu, co v poslední době vyšlo.

Autorka je spisovatelka a scenáristka.

ISMAIL KADARE: KRVAVÝ DUBEN

Odeon 2007, 160 str.