Jak chcete poznat zloděje?

Tři roky jsou možná trochu moc. Vždyť ti dva mladí kluci, které policie v Ústí nad Labem koncem září zatkla, se „obvyklé brutality“ snad ani nedopustili. Nikoho nezmlátili ani netýrali. Tak co se stalo? Ukradli ze hřbitova dvě urny, vysypali popel do lesa, pak je za necelou stovku prodali do sběrny a teď jim hrozí až tři roky vězení. A nejsou sami. Krádeže mědi jsou silným tématem: vysoká cena kovu na trhu způsobila, že sběrny za kilo platí až 120 korun. Krade se všude – zloději vybrali urny i v Třebíči nebo západočeském Černošíně. Jen v Ústí nad Labem policie minulý víkend ohlásila, že z domů a kolejí zmizela měď v hodnotě více než 100 tisíc korun. Úřady a okradení kromě zlodějů ukazují prstem i na provozovatele sběren, kteří uloupené věci s klidem vykupují. Něco na tom může být. Jak vlastně lze zabránit tomu, aby lidé kvůli pár korunám neukradli všechno, co není přibité?

Piš, co chceš

Bez předložení průkazu totožnosti nebude váš materiál vykoupen! Tato cedule udeří do očí každého, kdo chce prodat zbytky kovů do pražské sběrny, vlastněné čerstvým třicátníkem Alešem Ditrychem.„Pro mě je to úplně normální činnost, která má svá jasná pravidla,“ říká majitel. A proto ho zlobí kolegové, kteří se těchto pravidel nedrží. A ještě víc ho mrzí, že se veřejnost na jeho branži už pomalu dívá jako na pevnou součást kriminálního podsvětí.

„Zákon mluví jasně,“ říká Ditrych. Každý, kdo chce kov prodat, musí předložit občanský průkaz a je zapsán do evidence, kterou namátkově kontrolují lidé z inspekce životního prostředí. „A navíc mi tady třikrát týdně stojí policie, aby se jen tak podívali, kdo sem co přinese,“ vypráví Ditrych.

České předpisy zhruba odpovídají těm, s nimiž proti krádežím kovů bojují Německo či Rakousko. Zjevně ale nestačí. „Provozovatel sběrny si do své evidence může přece napsat, co chce,“ odmítá obranu výkupen Jiří Turek z inspekce životního prostředí v Ústí nad Labem. „A pak se vymlouvá na to, že mu ,prodávající‘ předložil falešný pas.“

Obecné podezření, že provozovatelé sběren se zloději tiše spolupracují, Aleše Ditrycha rozpaluje do běla. „Jestli je měděný okap kradený, nebo ne, přece nepoznáte. Prodávající ho samozřejmě náležitě poničí, aby vypadal jako starý a nepoužitelný,“ vysvětluje. „Mnoho lidí sem navíc chodí skoro denně. Je klidně možné, že čtrnáctkrát přinesou něco, co našli, a popatnácté něco, co ukradli. Ale jak to mám zjistit?“ Ve snaze odradit nepoctivé zákazníky Ditrych vyvěsil na dveře ještě ceduli, že nevykupuje „drážní materiál“, protože vodivé dráty jsou rovněž oblíbeným sortimentem zlodějů.

Potíže se sběrnami už řeší i na ministerstvu životního prostředí, které je má na starosti. „V současné době probíhá diskuse na úrovni obcí a krajů,“ píše tisková mluvčí Jarmila Krejsová v e-mailu. Jedním z řešení je návrh, aby se peníze za odevzdané kovy nevyplácely na místě v hotovosti, ale zasílaly by se na účet. „To by mohlo některé nenechavce odradit,“ píše Krejsová.

Aleš Ditrych by proti zpřísnění podmínek nic neměl. „Podíl vykoupených kovů, které pocházejí z trestného činu, neodhaduji na víc než pět procent,“ říká. Z jeho pohledu prostě neexistuje důvod, proč se na provozovatele sběren dívat skrz prsty: „Platím slušné daně, vytvářím pracovní místa a přispívám k ochraně životního prostředí,“ říká. „A náš šrot je důležitou surovinou pro velké ocelářské firmy této země.“