Dopisy

K narozeninám Zdeňka Urbánka také viz stranu 49.

Milý Zdeňku,

nechci Tvé devadesátiny znešvařit frázemi, jaké jsou k takové řídké příležitosti v zásobě; chci Ti místo toho připomenout několik společných vzpomínek. Na krásné večery v nekrásné době, kdy jsme chodívali diskutovat o literatuře k Jirkovi Kolářovi, Ty, Hiršal, Hanč, Linhartová, Hrabal, Rychlík, Zábrana a jiní a já. Jaks mi potom opatřil místo v Praze, v nakladatelství SNKLHU, později Odeon, a tíms mě zachránil před kariérou vesnického učitele v tom hrozném čase kolektivizací.

Jak jsme spolu, poprvé od zbudování železné opony, jeli na Západ, do Norska, tvým autem, s přídělem několika východoněmeckých marek a s dvěma kanystry benzinu na zadním sedadle, a na ty jsme dojeli až do Osla, protože valuty jsme neměli. Pozvali nás na kongres PEN Clubu, který nějakým nedopatřením nebo zázrakem přežil v Praze oslav a poprav. Jak se s námi na party na jakémsi hradě, který nám připomínal Elsinore, dal do řeči veselý obtloustlý pán a představil se nám slovy: „Já jsem tady králem.“ Jak jsme pak jeli zpátky, přes Dánsko, opatřeni valutami, jimiž nás PEN Club štědře podaroval, a za ně jsme nakoupili Věci, které v Praze nebyly k dostání. Elpíčko s Andrews Sisters, třeba, anebo Joyce a Orwella a plné auto dárečků pro naše doma. Jak jsme pak přijeli do přístavu Gersted, kde byla dvě nájezdová mola a u nich kotvily dva identické parníky. Na jednom molu vesele hlaholil dav neomylně německých turistů, opírajících se o porsche, BMW a auto union, na druhém my dva se škodovkou, zachmuření skutečností, že jedeme domů. Pak hlaholící dav rozveselených Němců nastoupil do lodi, která odjela do Pennemünde, tuším, že se to tak jmenovalo, my jeli do Warnemünde v Německé demokratické republice. S námi asi čtyři jiní zachmuřenci s třemi trabanty a jednou velkou černou limuzínou, a ti mluvili taky německy. Do Warnemünde jsme dopluli za soumraku, nad přístavem obrovský transparent: WILLKOMMEN IN DER DDR, IM LANDE DES FRIEDENS! A pak jsme po rampě sjeli do tmy a tou tmou tmoucí jsme jeli po jakési silnici hodinu dvě, a náhle se z té tmy a mlhy vynořilo šedivé vozidlo, z něho vyskočil důstojník v esesácké uniformě, že jsem se lek, než mi došlo, že v demokratické republice navazujou na pruskou tradici, a oficír vztyčil ruku a zvolal: „Stehen bleiben! Militär!“ a tak jsme stáli a tou tmou se kolem nás valily a hrozivě rachotily tank za tankem, obrněné transportéry, vrhače raket, motorizovaná pěchota. Přejely a my se opět ponořili do tmy nad demokratickou republikou a jeli jsme dál. Na hranicích, už za dne, unikli jsme pak nutnosti vysvětlit nevysvělitelné, kde jsme sebrali tolik valut na auto přecpané dárky, tím, že nás osvětlil Duch svatý a my jsme, němčinou schválně špatnou, unisono zvolali: „Wir sind die Delegazion!“ To slovo postavilo celníka do latě a vložilo mu do úst osvobozující slova: „Weiterfahren!“ Delegace jakéhokoliv druhu se nešacovaly.

A jak když už měl ten uskutečněný ráj na kahánku a Tebe pustili na návštěvu do Kanady a u nás ses v noci zřítil z proleželého kanape, z něhož se už předtím zřítilo několik hostů, jenže ty sis při tom zlomil zubní protézu, bez ní by ses musel do Prahy vrátit němý, ale my jsme tě vzali k dobré paní doktorce Biličové, české vlastence, a ta ti tu protézu spravila gratis a ty, ač zase schopný slov, jsi smutně odletěl do Husákovy Prahy a za čas krátký jsi znova, už ne smutný, přiletěl opět z Prahy do Toronta, jenže tentokrát prezidentským letadlem a s opravdovou delegací v čele s novým prezidentem Václavem Havlem, a delegace nejdřív navšívila naše nakladatelství Sixty-Eight Publishers, kde nový pan prezident hulil jak komín a tys kolem dokola připíjel, až jsi z toho dostal tak výbornou náladu, žes zapomněl na odjezd delegace na letiště, a můj švagr Mirek Salivar – kdysi mukl, nyní noční manažer velké pekárny, který pro tu příležitost připravil panu prezidentovi dvoumetrový dort v národních barvách, a ten pak, když se nikdo nedíval, dojedli čuchací psi kanadských policajtů, kteří tam hlídali bezpečnost pana prezidenta – tak ten můj švagr mukl s nasazením života dohonil a zadržel poslední auto prezidentské vozby, takžes včas dorazil na letiště a letěls domů, už vůbec ne zachmuřený.

Přeju Ti, milej Zdeňku, abys ještě dlouho vzpomínal na tohle a na všechny jiné události svého dlouhého života, špatné, smutné, veselé a hezké. For you are a jolly good fellow, which nobody can deny!

Tvůj Pepík Škvorecký

Nemoc českých premiérů

Respekt 40/07

Co potřebují novináři

Erik Tabery se v posledním čísle Respektu pustil do analýzy brífinku premiéra Mirka Topolánka a rozboru situace v české mediální krajině. Jako správný a nade vše povznesený komentátor–intelektuál se v této analýze neváhal otřít ani o Syndikát novinářů ČR. Tabery se tak zařadil mezi kolegy, kteří bez hlubší znalosti věci syndikátu nejen radí, ale rovnou ho odsuzují. Jako zdejší syndikátní „funkcionář, kterého žádný profesionál nebere vážně“ si nemohu odpustit několik poznámek k Taberyho textu.

Ani zdaleka nechci tvrdit, že by byl syndikát ideální organizací a že na jeho činnosti není co zlepšovat. Vybral jsem si ale poněkud jiný přístup než kolega Tabery. Stejně jako on – čtu-li dobře mezi řádky jeho textu – jsem přesvědčen, že čeští novináři potřebují silnou a respektovanou profesní organizaci. Nemyslím si ale, že vznikne sama od sebe, a proto se – i když mě podle Taberyho nikdo nebere vážně – pokouším vtisknout činnosti syndikátu smysluplný obsah.

Pojďme se však podívat na to, co vlastně Erik Tabery po Syndikátu novinářů ČR požaduje. Podle jeho názoru by bylo přirozené, aby se stal arbitrem debaty o stavu českých médií. Syndikát to ovšem průběžně dělá, uspořádal například konferenci o chování médií před volbami do Poslanecké sněmovny, kde se diskutovalo mimo jiné o souvislostech zveřejnění Kubiceho zprávy (viz http://www.sncr.cz/index.phtml?id=525) – pouze Erik Tabery o tom neví. Kritičtější a nezaujatější reflexe mediální scény navíc po mém soudu přísluší především akademické sféře, kterou společnost vydržuje spíše proto, aby analyzovala česká média, než aby rozvíjela myšlenky klasiků masové komunikace McQuaila nebo McLuhana.

Erik Tabery se správně zastává Mirka Topolánka a píše, že má premiér v hodnocení českých médií v lecčems pravdu. Ano, čeští novináři skutečně mají sklon k jisté kampaňovitosti a někdy i předpojatosti, i když za tím vidím spíše nedostatek profesionality a času než zlý úmysl. Nemohu ale souhlasit s paušalizujícím Taberyho konstatováním, že v Česku „v drtivé většině vyhrála strategie zábavné, nenáročné žurnalistiky“. Autor tohoto soudu sám dlouhá léta publikuje v týdeníku, který pravidelně tiskne několikastránkové analýzy. Podobně rozsáhlé, byť úžeji zaměřené články nabízí týdeník Ekonom. Několik stanic rozhlasu veřejné služby má ve svých schématech hodinové pořady mluveného slova rozebírající aktuální dění. Nejposlouchanější soukromé rádio zavedlo před několika měsíci dvacetiminutový pořad Impulsy Václava Moravce, opět nepřerušovaný jedinou písničkou. Týž autor moderuje každý týden v televizi veřejné služby diskusi trvající více než dvě hodiny.

Nelze zkrátka souhlasit s tvrzením, že v českých médiích neexistuje prostor pro hlubší analýzu. Čtenost a sledovanost citovaných médií navíc podporuje optimistický předpoklad, že v České republice stále žije relativně početná skupina přemýšlivých recipientů.

Jan Punčochář, místopředseda Syndikátu novinářů ČR

Platonův omyl

Respekt 39/07

Vycházeli jsme z respektované studie

Polemika Lubora Kysučana s naším článkem – tedy s tezí, že Středomoří nebylo v antických dobách ani nikdy předtím tak zalesněné jako dnes a že současné požáry souvisejí s nevhodnou lesnickou politikou jižních států – opakuje právě ty omyly, na něž jsme se snažili upozornit. Víra v zalesněné Středomoří spoléhá na jediný zdroj informací, konkrétně na dobovou krásnou literaturu, a opomíjí vše ostatní včetně moderní ekologie. Antičtí literáti nepochybně mohli psát o nedostatku dřeva a lokálně jistě docházelo k plundrování vzácných zdrojů. To ale pořád neznamená, že by si Platon či Ovidius nevymýšleli. Ani jeden z nich bájný zlatý věk nezažil.

I když Ovidius a Platon píší o stromech, nemohli mít na mysli husté a ohněm zranitelné porosty vysazované ve Středomoří dnes. Ostatně klíčový úsek dialogu Kritias zmiňuje stromy poblíž pastvin. To přesně sedí na moderní představu o vegetačním pokryvu Středomoří coby savaně s řídce roztroušenými stromy, vhodné k pastvě a současně poskytující (vzácné) dříví.

V našem článku jsme vycházeli hlavně z monumentální syntézy Nature of Mediterranean Europe (A. T. Grove a O. Rackham, Yale Univ. Press, 2001). Ta na základě informací od pylových analýz po klasickou lingvistiku rekonstruuje historii středomořské přírody od poslední doby ledové až do současnosti. Pro bájné lesy zlatého věku v ní místo není.

Pokud jsme přece jen chtěli útočit, pak proti rozšířenému pohledu kladoucímu rovnítko mezi zdravou přírodu a (hustý) les. Ten na jihu kontinentu prostě neplatí.

Martin Konvička, Zdeněk Fric