
Je všední den, osm hodin ráno. Na Jižní spojce směrem do Prahy stojí šňůra aut. Vede na nábřeží, do centra a tam se dělí na další stojící šňůry. Vystoupit nemohu, není tu chodník. Nastoupit jsem musela, autobus z toho malého města ráno nejel. Původně jsme spěchali, řidič i já, ale teď už je to jedno. Všechno jsme zmeškali, času je fůra a nejlepší způsob, jak se nezbláznit, je nastolit stav automeditace. Ostatně jsme prý tady v Praze úplné autonuly: v Bangkoku se prý stává, že lidé jedou autem z práce a dostanou se do takové šňůry, že v autě nakonec přespí.


Neumím řídit, ale auta se mi líbí. Skoro všechna osobní auta trčící na dvacetikilometrové trase Jižní Město –Holešovice jsou velmi krásná. Vlastně bych taky chtěla takové krásné auto a vůbec, taky bych potřebovala boty, nový počítač a spoustu dalších věcí. Konzum je možná odsouzeníhodný, jenže upřímně řečeno, lidé za volanty stojících aut vypadají spokojeně. A proč by nevypadali? Vždyť jsou koneckonců svobodní. Mají auto dobrovolně. Po pěti minutách automeditace skoro zapomenu, kam jedu a proč, a také už se mi nechce s výkřikem vyrazit ven a běžet. Není to tak špatný život, tady u nás v zácpě na Jižní spojce naproti McDonaldu. V autě je teplo, motor je vypnutý a řidič prohodí: „To je tím, že zavřeli dva mosty.“ Nechci odporovat, ale zdá se mi, že není ani tak málo mostů, jako mnoho aut a že už vůbec nejde jenom o to někam dojet. Kdyby auto bylo jen dopravní prostředek, lidé by s ním nepodnikali takhle podivné a drahé výlety do centra. Jezdit po Praze taxíkem od rána do večera vás totiž vyjde daleko levněji, pokud už trváte právě na volantu a čtyřech kolech a nechce se vám jezdit veřejnou dopravou.
Moderní auto je především tím, čím chceme v metropoli být my sami: je výkonné, elegantní, spolehlivé, čisté, umí spoustu věcí a každý ho chce. Takové auto ovšem nemusí být v pohybu a dělá nám radost, i když stojí. Rozhlédnu se ještě jednou po své zácpě a představuji si, že ti lidé uvnitř se obalili svým krásným autem, aby se ukázali v dobrém světle. A na tom přece není nic špatného, anebo je?
Smrdutá šňůra se šine krokem a z mého horizontu mizí McDonald, symbol konzumu a terč anarchistických útoků. Chudák McDonald, napadá mě. Vždyť vyrábí jen docela neškodné karbanátky.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].