Rozvod ve stínu padajících věží

Nejnovější román Kena Kalfuse (1954) označila ve své recenzi renomovaná kritička Laura Millerová za doposud patrně nejlepší román o 11. září. Zapátráme-li po příčině takového nadšení, nejlépe nám ji objasní sám autor. V jednom rozhovoru totiž prohlásil, že pokud chceme, aby se narušilo pokrytectví prostupující momentálně americkým veřejným životem, potřebujeme hlavně satiru a černou komedii.

Vzápětí dodal, že média oběti útoků na Světové obchodní centrum falešně glorifikovala: mimo jiné je charakterizovala jako skvělé manželské partnery, což je (vezmeme-li v úvahu současnou míru rozvodovosti) odosobňující klišé. Z oněch více než tří tisíc zabitých lidí jich přece několik logicky muselo ochutnávat hořkost rozluky. A právě na této premise stojí Kalfusův Americký problém.

Rozpaky módních návrhářů

Originální anglický název románu A Disorder Peculiar to the Country pochází z eseje Olivera Goldsmithe z roku 1760. V něm se popisuje, co ovládalo britskou veřejnost před více než dvěma sty lety. U nás je to dílko zcela neznámé, a je tudíž dobře, že se překladatel Richard Olehla rozhodl pro volnější a odvážnější řešení. Titul se tak rázem ocitl bok po boku Americké tragédii, Americkému snu či třeba Americké baladě. Koneckonců oba problémy, jimiž se zabývá, jsou pro Ameriku vskutku příznačné. Bouřlivý rozvod, během něhož se bojuje zejména o finance – český čtenář si tady pořádně uvědomí, na kolik v USA vlastně přijdou právníci, zubaři, soukromé školy nebo byt v Brooklynu. A tragicky traktované události během 11. září a po něm.

Jistě, rozpad manželství jako metafora pro větší konflikt není nic převratného, třebaže román o rozvodu je již pouhou definicí literární formou obrácenou nikoli navenek, nýbrž do sebe. V případě Amerického problému se však podrobně mapují nejen každodenní vyčerpávající šarvátky hlavních postav Joyce a Marshalla, které navzdory logice věcí shodou náhod přežily teroristické útoky, a přitom ani nevnímají, že si jejich dvě děti malují obrázky hořících „dvojčat“. Ale především je tu precizně zachycena celková atmosféra panující ve Státech v počátcích Bushovy vlády. A také jsou tu popsány detaily, které by běžnému Středoevropanovi zůstaly skryty: od fenoménu tzv. sexu ze zoufalství, jenž následoval bezprostředně po útocích, přes vzrušení zmocňující se obyčejných lidí při kontaktu s hrdinnými hasiči nebo agenty FBI až po váhání a rozpaky, jež po 11. září pocítili módní návrháři.

Na druhou stranu je nutné říci, že nic zásadně překvapivého se z Amerického problému průměrně orientovaný jedinec zrovna nedozví. Spolu s Kalfusem si zrekapituluje, jak se svého času odůvodňovala invaze do Iráku, jaké k ní zaujímali postoje Evropané, jak vypadala „válka v přímém přenosu“ či jak se hroutil americký trh s investicemi. Zapřisáhlé příznivce našeho bývalého prezidenta určitě potěší okrajová zmínka o Václavu Havlovi a pravděpodobně všechny zaskočí náhlý (a doufejme ironicky míněný) konec překypující nezřízeným optimismem: bývalí manželé se sice nesmíří, ovšem autokratické režimy po celém světě se hroutí a Usáma je slavně dopaden.

Za všechnu ropu na světě

Sféra soukromá se v románu s tou veřejnou těsně překrývá. Joyce přezdívá Marshallovi Usáma, na což její bývalý partner reaguje tak, že se s nadsázkou poměřuje se Saddámem Husajnem. Slovní zásoba obou protagonistů vůbec zasluhuje pozornost: že by se obrat „za všechnu ropu na světě“ stal novým americkým idiomem? Oba zároveň sledují zprávy z Balkánu nebo z Izraele sužovaného sebevražednými atentáty a na autorově záměru je tak sympatické, že jeho Americký problém doslova přerůstá své hranice – třebaže není jasné, proč se o domácké sestrojení bomby pokouší i Marshall, což tu nesedí ani v rámci grotesky.

Co se možných uměleckých vlivů týče, přípravy na svatbu Joyceiny sestry plus komplikace s židovstvím jejího nastávajícího jsou jako vystřižené ze sice povedeného, přesto však rozpoznatelně hollywoodského filmu. Kapitola Květen vyprávěná z dětské perspektivy včetně manýry s číslovanými větami by se jistě ráda přiblížila brilantnímu kousku Henryho Jamese Co věděla Maisie. A scéna s mladým černochem na divokém večírku téměř přesně kopíruje obdobný výjev z Neviditelného Ralpha Ellisona (bohužel s mnohem menším efektem). Navíc nelze nepoznamenat, že místy jinak břitký spisovatelův tón dokonce sklouzává až k sentimentálnímu kýči: „a to vědomí bylo jako jed“.

Závěr? Ano, tenhle svazek toho o dnešní Americe říká poměrně dost, otázkou však zůstává, jakým způsobem. Manželská krize ve stínu dvou padajících věží je paralela nesporně přínosná, pracuje s ní ostatně i hra Neila LaButea Trůn milosrdenství, kterou nyní uvádí pražské divadlo Ungelt a jež se také značně opírá o realitu: onoho dne se pár nespokojenců rozhodlo využít panujícího zmatku během útoků a snadno se ze svého nešťastného svazku vytratilo. Občas se ale nicméně zdá, že Kalfus pro sebe prostě pouze „vytěžil“ silný dějinný okamžik. Koneckonců ani nezastírá, že myšlenku napsat něco o 11. září mu vnuknul jeho nakladatel.

Což ale nic nemění na faktu, že po titulu Příšerně nahlas a k nevíře blízko Jonathana Safrana Foera, který před rokem vyšel ve stejné edici, se u nás na dané téma objevila teprve druhá beletristická kniha. Přinejmenším docela zajímavá.

Autorka je amerikanistka, působí na FF UK a NYU v Praze.

KEN KALFUS: AMERICKÝ PROBLÉM

Přeložil Richard Olehla, Odeon, 224 stran.