Křest ohněm

Samozřejmě že olympijské hry nejsou žádná ušlechtilá přehlídka sportu. Ve své dnešní podobě jsou jednoduše marketingovou superakcí, která přitáhne pozornost a peníze. Průzkumy opakovaně ukazují, že velká část nás, Čechů, by pořádání olympijských her v Praze nejraději zakázala. Podle všeho, co se tady už teď povídá, je tahle akce, která se nebude konat dříve než za devět, ale mnohem spíše za třináct nebo ještě pravděpodobněji sedmnáct let, podvodem století.

Podle jedněch jde ve skutečnosti jen o záminku, jak prosadit nepopulární gigantické stavby. Jde o to zamést z cesty překážky a divoce rozhazovat peníze za nesmysly, třeba za metro na letiště. Hlavně rychle, dokud je evropská kapsa otevřená.

Podle jiných je celá kandidatura jenom naoko. Ve skutečnosti je nejspíš cílem utratit půl miliardy na přípravu a pak klidně prohrát s jiným kandidátem. A za čtyři roky zase. A pak klidně ještě jednou. Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se, zní olympijské heslo.

Další varianta mluví o nenasytných politických ambicích neohlížejících se na nic a ženoucích Prahu a celou zemi do dalších dluhů. V celém projektu pak jde o to, vynést na vzedmuté vlně národní hrdosti ústřední postavu pořadatele na vrchol politické kariéry. Třeba na Hrad.

Pak tu jsou ještě různé variace a kombinace výše uvedeného. Zkrátka spousta kreativních nápadů. Upřímně – kterýkoliv z nich vypadá pravděpodobně. Jsme přece v Česku, které není zrovna vzorem neúplatnosti a vysokých ideálů.

Blázni a paranoici

Jenže je tu taky druhý pohled. Můžete vyrazit třeba do Barcelony, která pořádala olympiádu v roce 1992, a hledat někoho, pro koho tohle datum symbolizuje konec starých dobrých časů. Najít takového člověka však není lehké: Barceloňané jsou totiž na „své“ hry dodnes hrdí. Věděli, do čeho jdou. Mají pocit, že do toho šli dobrovolně. Olympiádu vnímají jako moment obrození a poolympijskou Barcelonu jako modernější, zelenější a přívětivější místo, ve kterém se podle drtivé většiny z nich příjemněji žije.

Na olympiádu vzpomínají dodnes v dobrém třeba Japonci, Jihokorejci nebo Němci. Jsou města, která ji chtějí pořádat opakovaně. Na každý termín se stojí dlouhé fronty.

Něco tady nehraje. Možná jsou všichni okolo nás nekriticky zaslepení a ta skeptická polovina z nás je nadaná zvláštní jasnozřivostí. Nebo jsme opravdu výjimečně prohnilá země neschopná ničeho dobrého. Nebo jsme prostě paranoidní.

Samozřejmě že olympijské hry nejsou žádná ušlechtilá přehlídka sportu. Ve své dnešní podobě jsou jednoduše marketingovou superakcí. Udělají pořadatelskému městu a zemi reklamu, jakou by si jinak nikdy nemohly dovolit. Přitáhnou peníze a nové lidi, několikanásobně zrychlí rozvoj hostitelského místa. Právě tohle nahání strach.

Zajímavá nabídka

Je tu ale prášek na uklidnění. Olympiádu nelze uspořádat proti vůli občanů. Vysoká podpora veřejnosti je podmínkou kandidatury, její výši musí zájemci o pořádání her uvést hned v prvním oficiálním dotazníku. Když má Mezinárodní olympijský výbor pochybnosti, zadá si vlastní průzkum. Praha by se svou ani ne poloviční podporou nebyla prvním městem, které ostrouhá mrkvičku.

V konkurenčním Chicagu se už dnes na hry těší tři čtvrtiny obyvatel, Sydney nebo Barcelona to kdysi dotáhly nad 90 %.

Ti, kdo chtějí olympiádu uspořádat, se bez nás tedy neobejdou. Musí nás přesvědčit a my můžeme mít vlastní představy. Můžeme si třeba postavit hlavu a místo drahých tunelů žádat lacinější dráhu, pěší zónu okolo Vltavy, více zeleně po celé Praze a méně aut na Malostranském náměstí. Totéž platí samozřejmě pro obyvatele jiných českých měst, kteří musí mít pro akci, do níž je potřeba investovat dobře 70 miliard z veřejných rozpočtů, stejné pochopení jako Pražané.

Klidně taky můžeme celý nápad poslat k čertu. Možná že se olympiáda do Prahy opravdu nehodí nebo je tahle kolektivní zábava za hranicí našeho vkusu. Důležité ale je, že už samotný nápad může do Česka přinést o stupeň dospělejší způsob komunikace. Budou to teď politici, kdo bude přemýšlet, jak nás vtáhnout do hry. Budou muset předkládat zajímavou nabídku.

Jednu věc je potřeba mít při všem tom rozhodování na paměti. Odmítnutí olympijského dobrodružství neznamená, že se všechno zastaví a zůstane takové jako dřív. Česko bohatne a měnit se bude. Změna může probíhat jenom pomaleji nebo rychleji. Ta pomalejší varianta, která si nevyžaduje náš souhlas, bude nejspíš méně na očích, méně přehledná a na konci možná o to překvapivější.