Ani šosáci mu neodolali- 1809

Sám se sebou ohromně zápasiti jsem musel, neboť bych se byl neodolatelně rád všemu naučil, každé vědě, každému umění a nauce, abych každému zaměstnání lidskému od rolnictví až ku nebehlednému hvězdářství řádně rozuměl, svěřoval se Karel Slavoj Amerling. Jméno muže, od jehož narození právě uplynulo 200 let, už dnes málokomu co řekne, ale ve své době byl příznačnou postavou. Národní buditel, vizionář a průkopník v několika oborech – a také tak trochu boží blázen.

Bahenní atrakce

Karel Slavoj Amerling se narodil 18. září 1807 v Klatovech. Rodiče byli natolik zaměstnáni svojí hospodou, že syna vychoval dědeček, mydlář a hloubal od přírody. Mladík původně měl být knězem, ale nakonec vystudoval medicínu. Koncem studií se stal asistentem tvůrce českého přírodovědeckého názvosloví Jana Svatopluka Presla, od něhož získal vášeň pro nahrazování cizích odborných termínů českými. Vlastnost jistě úctyhodná, přebujelá však svého nositele zesměšňuje. A právě ztráta smyslu pro míru, a to nejen ve vymýšlení neologismů, lomcovala Karlem Slavojem až patologicky.

Věnoval se během života bezpočtu aktivit, publikoval knihy o matematice, astronomii, chemii, technice, zemědělství i filozofii a kunsthistorii. Založil několik spolků a nakladatelství a vydal mimo jiné Homéra, Shakespeara, dvoudílnou učebnici chemie anebo vůbec první českou encyklopedii (v roce 1852).

Většina jeho osvětových akcí probíhala takto: díky mimořádnému charismatu zakladatele („ani sebestřízlivější šosáci mu neodolali“, jak píše J. V. Frič) přišel velkorysý rozjezd, aby po více či méně krátké době následoval krach – ukázalo se totiž, že ona akce vyžaduje od všech zainteresovaných příliš mnoho.

Amerlingovým nejdůležitějším neúspěchem byla Budeč. Takhle, podle bájné přemyslovské tvrze, nazval svoji ideální a první českou školu pro učitele – všechny dosavadní byly německé. Z půjček a příspěvků vybudoval v roce 1842 na Karlově třípatrový dům s hvězdárnou, zahradou a botanickou zahradou, s posluchárnami v prvním patře, s laboratořemi, dílnami, přírodovědeckým sálem, ateliéry ve druhém. Brzy tu začaly fungovat také dívčí škola, hudební škola, fotoateliér, v české verzi vesměs první.

Ve třetím poschodí Amerling léčil nemocné, samozřejmě vlastním způsobem, tzv. zavejcováním neboli zablaněním: „Když nemocný zablaněný, t. j. zabalený do mokrých prostěradel a pak do houně vecpaný, bez jídla a pití 4–8 hodin až do potu zůstane, tu pot bývá přesmrdutý a moč kalná, a ač na dlouho stolice se zarazí, předce bez klystýrů přijde a vyčistí se dovnitř zahnané vyraženiny. To-li vícekráte se podle potřeby učiní, nabývá konečně nemocný celého zdraví.“ Tento průnik vodoléčby a psychoterapie účinkoval – pokud vůbec – jen dočasně, mezi lidem se však stal atrakcí. „Ránu velikou jsem dal celému lékařství,“ holedbá se Amerling, ale je to spíš jeho zbožné přání. „Mají ho za blázna,“ konstatuje trpce jeho někdejší učitel Presl.

Ideál nezná počtíčků

Poté co Budeč navštívilo několik Rusů (včetně ministra osvěty Sergeje Uvarova), policie tam provedla razii; metternichovský absolutismus logicky nepřál slovanské vzájemnosti. Věřitelé zpanikařili. Marně je zoufalý zakladatel zapřísahal: „Ideál nezná počtíčků!“ Na podzim 1843 předluženou školu přebírá hrabě Lev Thun a časem se z ní stává činžák. K něčemu však Budeč přece jen vedla: v roce 1848 začíná fungovat první český zemský učitelský ústav, autor jeho učebních osnov Amerling je jmenován ředitelem.

Zůstává jím dvacet let. Roku 1871, čtyřiašedesátiletý, se ujímá vedení nadačního ústavu pro defektní mládež (prvního v Evropě), jehož založení inicioval. Léčí a vychovává své svěřence mj. hudbou, vytváří základy speciální pedagogiky.

V osobním životě si moc štěstí neužil; jeho životní láska si vzala jiného, manželka – ředitelka dívčí školy – měla náturu bigotní měšťanky. Na Dušičky 1884 Amerling umírá stařeckou sešlostí, slavný a chudý. „Budu-li jen trochu zdráv, nepřestanu budit pro ráj a nebe,“ ujišťuje sám sebe nedlouho před smrtí.

Autor je popularizátor vědy.