Ruský návrat k ideologii

Ivan Krastev

je politolog, žije v Sofii. Je předsedou Centra liberálních studií v Sofii a šéfredaktorem bulharského vydání časopisu Foreign Policy.

Evropské politické elity udělaly kariéru na umění kompromisu a na tom, že skoncovaly s konflikty. Teď mají do činění s ruskými elitami, jež se chvástají tím, že neberou rukojmí. Postmoderní řád, o kterém snila Evropa od konce studené války, je už historií. Skončil okamžikem, kdy Rusko letos v červenci odstoupilo od smlouvy o omezení konvenčních zbraní. Navzdory tomu, co tvrdí kritici Vladimira Putina, ruská idea suverénní demokracie není vymezením se vůči evropské tradici, ale je naopak ztělesněním ideologické ambice Ruska stát se „jinou Evropou“, alternativou Evropské unie. Kreml vypracoval ideologický projekt, jenž přitahuje mnohé státy v postsovětské Evropě a staví Evropskou unii před existenciální výzvu.

„Rusko – to je velmi stará Evropa,“ píše analytik moskevského Carnegieho střediska Dimitrij Trenin.„Něčím připomíná Německo dvacátých let minulého století s jeho vitální energií a chorobnou reakcí na nespravedlivý přístup okolního světa. Anebo také Francii čtyřicátých let, když se snažila vylízat ze starých ran, ale připomíná také Itálii šedesátých let – propojením moci, peněz a zločinu.“

Opravdu. Rusko, to je velmi stará Evropa. Ztělesňuje nostalgii za starým evropským národním státem, touhu po evropském řádu z časů ještě před studenou válkou, po řádu, jenž je založen na rovnováze sil a nezasahování do vnitřních záležitostí sousedů.

Spojené státy si můžou dovolit chovat se k Rusku z hlediska klasického realismu, ale Evropská unie si to dovolit nemůže. Konflikt mezi Moskvou a Washingtonem se dá redukovat na měření sil devatenáctého století, kdy to byl především zápas o kontrolu nad přírodními zdroji a otázka národní hrdosti.

To však není možno říct o konfliktu mezi Ruskem a Evropskou unií. Idea suverénní demokracie je pro Evropany stísňující tím, že Moskva de facto považuje Evropskou unii za dočasný jev, za zajímavý experiment bez budoucnosti. Evropská strategie Ruska je založena na předpokladu, že budoucnost budou určovat národní státy.

Postmoderní řád

V roce 1989 nastal nejen konec studené války, či dokonce světové války. Robert Cooper zobecnil evropský konsenzus takto: „V Evropě (možná, že jen v Evropě) padly politické systémy trvající tři století, jimž dominovala rovnováha sil a imperialistické výboje.“

Politické elity vycházely z toho, že konec studené války znamená zrod nového, postmoderního uspořádání. Jeho klíčovými prvky jsou vysoce rozvinutá kultura vzájemného zasahování do vnitřních věcí a budování bezpečnosti na bázi otevřenosti a transparentnosti.

Postmoderní politický systém už nestojí na principu rovnováhy sil. Neklade důraz na svrchovanost států a nerozlišuje natolik přesně mezi vnějšími a vnitřními záležitostmi. Suverenita státní moci, která je podstatou jakékoli státnosti, v tomto případě podléhá mezinárodním, ale dobrovolně přijímaným omezením. Odmítá použití násilí jako nástroje řešení konfliktů.

Tento postmoderní řád se postupně vyvinul z tradičního evropského národního státu až do jeho dnešní podoby jako člena Evropské unie. Příkladem úspěchu této proměny jsou státy střední Evropy, které vstoupily do Unie.

Ruská ruleta

Postmoderní stavba starého světa měla několik nástrojů, jak do ní integrovat také Rusko. Byla to například právě dohoda o konvenčních zbraních v Evropě, která počítá s tím, že mezinárodní pozorovatelé aktivně monitorují vojenské objekty ve všech zemích dohody. A také je to Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a její monitorování demokratického charakteru voleb v kterékoli zemi této organizace. To se teď mění. Je – a do budoucna ještě bude – zneklidňující, jak protikladná povaha politických elit v současném Rusku a Evropě ztěžuje jejich vzájemné vztahy a komunikaci. Na rozdíl od byrokratických sovětských elit pozdní doby, jimž bylo cizí riziko a které se ve sféře mezinárodních vztahů a bezpečnostní politiky chovaly kompetentně, novou ruskou elitu tvoří ti, kdo přežili a zvítězili v krutých hrách přechodného období. Jsou mimořádně sebevědomí, rádi riskují a jsou nesmírně bohatí.

Evropa si neví rady, jak s nimi má mluvit. Evropské politické elity udělaly kariéru na umění kompromisu a na tom, že skoncovaly s konflikty. Teď mají co do činění s elitami, jež se chvástají tím, že neberou rukojmí. Zdá se, že vzájemné nepochopení a nedůvěra jsou neodvratné.

Vzájemná očekávání

Zkrátka, srážka mezi Ruskem a Západem je ideologické povahy. Rozdíl mezi érou studené války je v tom, že proti sobě nestojí demokracie a diktatura, ale postmoderní stát ztělesněný Evropskou unií a putinovský režim suverénní demokracie. Kreml je toho názoru, že politika otevřenosti a vzájemné závislosti, kterou Evropská unie uplatňuje v mezinárodních vztazích, ohrožuje jeho projekt.

Současně je permanentně ohrožena samotná existence Evropské unie – Rusko totiž trvá na tom, že v evropské politice má dominovat suverénní stát. Pro postmoderní stát je suverenita čímsi jako „místem u společného stolu“. Rusko naopak chápe suverenitu jako právo státní moci dělat si, co uzná za vhodné, jednak na vlastním území a jednak trestat své nepřátele například v centru Londýna.

Moskvu v tomto přesvědčení utvrzuje znovuzrození nacionalismu a vyhrocený pocit národní identity v některých členských zemích Unie.

Moskva očekává, že Evropská unie zmizí pod hladinou Lethe přesně tak, jako pod ní zmizel na počátku devadesátých let Sovětský svaz. Z hlediska Moskvy je Evropská unie jen další v řadě utopií, jejichž čas je sečten. A Brusel je zase přesvědčen, že suverénní demokracie je smutným pokusem obelhat dějiny, že je vynálezem ruského státu, a jeho existence je jen otázkou času. Soužití evropské politické postmoderny a ruské suverénní demokracie může být těžším a nebezpečnějším úkolem, než bylo soužití komunismu se západními demokraciemi. Vezměte to v úvahu.