Krásný život po katastrofě

Do přístavu ve vesnici Lira se sjíždí hlubokou tmou. Osamělá asfaltka teď časně ráno klouže podél pobřeží západního výběžku Španělska jako hbitý plaz. Ve tmě je slyšet oceán, nad hlavou visí nezvykle veliký měsíc. V syrové Galícii, mezi skalami, vlnami a prudkým vichrem cloumajícím spěchající dodávkou ze strany na stranu, je takhle nad ránem snadné být zoufale sám. Což je ale naprostá iluze. Někde okolo se stejnou nocí k přístavu řítí desítky dalších aut.

Zkáza v přímém přenosu. Lepší reklamu si nelze přát.Dole u vody čekají v závětří ukotvené bárky. Za volanty oprýskaných peugeotů a renaultů sedí špatně oholení chlapi, zívají a tváří se vražedně. Je strašná zima a postavy, které vylézají z aut a okolních domů, vypadají jako vycpaní trpaslíci potažení žlutou nebo červenou gumou. Gumáky, nepromokavé kalhoty, nepromokavé klobouky, zelené rukavice, vozíky s pracovním harampádím. Vítr znovu udeří a do vzduchu se rozprskne jemná slaná tříšť. Pogumované postavy míří do baru Pedra Pas, kde už barman rozlévá do hrnků s kávou panáky whisky.

V zimě na přelomu let 2002 a 2003 se právě v tomhle baru a ve všech podobných hospodách v okolí bezmocně posedávalo a pilo na žal nebo na vztek. Lira a okolní vesnice leží přímo v epicentru jedné z největších ekologických katastrof, jaké Španělsko i celá Evropa v posledních desetiletích zažily. Před necelými pěti lety se tu…