Vzpomínka na Beslan

KOSTOHRYZ.BLOG.RESPEKT.CZ

Třetího září 2004. Stojím na chodbě kanceláře a s několika kolegy sleduji přímý přenos z nedaleké školy. Nevěřícně zíráme na televizi, a aniž si toho kdo všímá, po tvářích tečou slzy. Zbytek kolegů je v Beslanu. Hledají či utěšují své příbuzné.

Ještě ve středu prvního jsme se cestou do práce smáli okvádrovaným prvňáčkům. Pracovní den začíná setkáním s místními nevládkami, které naruší můj mobil a zpráva od kamaráda: „Vozmi trubku, sročno.“ Vybíhám na chodbu a po minutě se vracím, abych jednání ukončil. Prosím všechny, kdo ráno oblékli své děti do školní uniformy, aby se po nich začali shánět, protože kdosi obsadil školu v Beslanu.

Nejhůř je na tom Támik, dozvídám se, ve škole má manželku a oba syny. Všichni rukojmí jsou namačkaní v tělocvičně a informace o jejich počtu oscilují mezi třemi a třinácti sty. V Čečně se demonstruje za propuštění rukojmích. V Dáčném se skupina Osetů vydala lynčovat místní Inguše.

V paměti, jež se sebezáchovně snaží podvádět, rezonuje popis atmosféry od televizního reportéra: „Tady se ani dýchat nedá, to není vzduch, to jsou chcanky.“ Lidé začali hlídkovat před školou se záměrem zabránit případnému „osvobozujícímu“ útoku. V nejlepších rusko-sovětských tradicích se totiž vládnoucí elita nikterak neostýchá obětovat desítky občanů. Stovky též ne, jak se teprve mělo ukázat.

…