Úhel pohledu

Dlouho jsme se neviděli. Naposled před lety v Paříži. Seděl v parku na lavičce a zlostně mě vyhlížel. „Co se stalo?“ „Ale nic…“ Máchl rukou. Pak jsme začali projednávat důvod naší schůzky. Odpovídal roztržitě, z deníku Le Parisien si udělal ruličku a bouchal s ní do levého stehna. „Do háje, co se stalo?“ „Ale, takovej blboun!“ Prohodil jako někde v pražském parku.

„Představ si, kluk přijde ze školy a povídá, papa, za toho komunismu jste to u vás zas tak špatné neměli. Učitel dějepisu nám vykládal, že jste měli léky i zdravotnictví zadarmo, nejlevnější veřejnou dopravu na světě, jistou práci, levné jídlo.“„A co ty na to?“„Jako vždycky.“„Hm.“ „Nedělej hm, prosím tě.“ Srolovanými novinami sekl do vzduchu.

„Co mám dělat? Vždyť víš, že některé věci nejdou vysvětlit. Natož francouzskému učiteli dějepisu.“ „A ty zase víš, že klukovi jsem to vysvětlil. O to nejde.

Tentokrát jsem šel do školy. A vysvětlil mu, že léky i zdravotnictví sice byly zadarmo, ale dobré léky i vyšetření jsi měl jen díky úplatkům, nejlevnější doprava byla nepředstavitelně špinavá a jezdila s několikahodinovým zpožděním, na levné jídlo se stály dlouhatánské fronty a práce byla jistá v tom, že se nepředřeš, ale ani nezbohatneš. Nemluvě o kádrování, fízlování, zákazech…“