Svobodný muž na drátě

Pracovat pro velkou zahraniční firmu není pro každého. Oblek s kravatou, pevná pracovní doba, stůl vedle stolu v prosklené kancelářské hale a pavučina leckdy napjatých vztahů. Pokud jste ovšem počítačový expert s vášní pro špičkové technologie a gigantické databáze, možná máte pocit, že nezbývá než se s tím vším smířit. Aspoň Martin Pavlas (30) zpočátku ten dojem měl. Ale pak si řekl, že bude lepší, když se stane svým vlastním pánem.

Školení k nezaplacení

Odmala vysedával celé noci ve společnosti prvního osobního počítače Atari, místo školy pak vymetal mejdany, ale nadprůměrná znalost programování ho držela nad vodou. Kluků jako Martin Pavlas byste na českých elektrotechnických průmyslovkách počátkem 90. let potkali tucty. Po maturitě se mu na vysokou už nechtělo a místo toho vyzkoušel práci ve dvou velkých firmách.

„České dráhy i Komerční banka neustále pořádaly nějaká školení, na která nikdo nechtěl chodit,“ vzpomíná hubený mladík v džínech a tričku, „tak jsem na ně chodil já. Takhle jsem si udělal zadarmo několik mezinárodně uznávaných certifikátů, které dneska stojí spoustu peněz.“ Proškoleného specialistu na datové systémy prostředí dinosauřích podniků brzy přestalo bavit a rozhodl se zkusit štěstí v cizině.

„Napsal jsem takový e-mailový systém, který fungoval podobně jako Hotmail. V roce 1997 to byla docela novinka, e-maily frčely,“ vypráví Martin Pavlas. „Chtěl jsem do Anglie nebo do Holandska, tak jsem si dal inzerát na web, nabízel ten program a sháněl práci.“ Zájemců se prý ozývalo celkem dost, ale byrokratické překážky při najmutí levnějšího programátora z Čech všechny odradily. Až jeden majitel softwarové firmičky z nizozemského Haarlemu měl o e-mailový systém takový zájem, že pro něj pracovní povolení na úřadech v měsíčním maratonu vyběhal.

O Commodore mio

U prvního zaměstnavatele vydržel Martin rok a půl, pak si dal další inzerát. Ozvala se mu společnost Verza, která se věnuje zprostředkování plateb po internetu. „Byl to sled šťastných náhod,“ vypráví mladík, „její holandský majitel Joost měl firmu v San Francisku a chystal se ji přesunout do levnějšího Amsterodamu. Na schůzce mi řekl, že potřebuje rychle postavit tým dvou tří lidí, kteří to po technické stránce zajistí. Přesně to jsem uměl.“

Český programátor se tak hned na začátku stal nepostradatelným. Zajistil transport serverů, vybudování a instalaci systému v Nizozemsku, udělal pořádek v databázi kreditních karet, hasil akutní problémy. A ještě navíc Joostovi pomáhal uvést v život internetovou doménu .tk, kterou si podnikatel pronajal od vlády ostrova Tokelau v jižním Pacifiku. Odměnou byl více než dvojnásobný plat oproti předchozímu místu a skvělý vztah se šéfem. „Bylo to oboustranně výhodné – já jsem měl svobodu dělat práci, tak jak chci, on mně do toho vůbec nemluvil. Ale věděl, že se na mě může spolehnout,“ vysvětluje Pavlas a doplňuje příklad. „Jednou za ním třeba přišel velmi významný klient a řekl mu – svěříme vám naše internetové platby, ale jen tehdy, když systém poběží už zítra; nemůžeme si dovolit výpadek. Bylo 23. prosince, zrovna jsem chtěl jet domů na Vánoce, ale Joost mě poprosil, ať ten program napíšu. Sedl jsem si a ráno to bylo hotové. Firma tím získala největšího zákazníka, který jí dodnes zajišťuje polovinu všech příjmů.“

Jak Verza bohatla, začala však Martinovi postupně čím dál víc připomínat staré dobré České dráhy. Ze tří zaměstnanců bylo rázem čtyřicet, po chodbách pobíhali různí manažeři lidských zdrojů a všechno bylo náhle zatuhlejší. Rozhodl se, že odejde.

Na to, že by se mohl stát součástí obrovského globálního kolotoče jménem outsourcing, při němž lidé v levnějších zemích pracují na dálku po drátě pro Západ (viz článek na straně 16), nejdřív nepomyslel. Napadlo ho to, až když mu po odchodu stále volali bývalí kolegové z Verzy a žádali ho o radu. „Nemohli sehnat náhradu, tak jsem jim navrhl, že můžu tu práci dělat z Prahy,“ říká.

Starý přítel Joost nebyl proti, a tak se Martin Pavlas na jaře roku 2002 začal starat o internetovou bezpečnost Verzy na dálku po drátě. Křest ohněm přišel o dva roky později, to už měl k ruce pár zaměstnanců. Verzu tehdy napadla skupina litevských hackerů a chtěla výpalné dvacet tisíc dolarů – jinak platební společnost soustavnými útoky vyřadí z provozu. Nizozemci se obrátili na policii, ale ta jim nedokázala pomoci.

„Požádal jsem hackery, ať nám dají týden času, abychom mohli uvolnit peníze z banky,“ vysvětluje český programátor svou fintu. Za sedm dní pak Pavlas s kolegy v Praze vyvinuli ochranný systém předsunutých serverů, který útok zastavil. „Už se neozvali,“ shrnuje Pavlas.

Dnes v Praze práce pro Nizozemce zaměstnává dvanáct lidí. „V outsourcingu je podle mých zkušeností klíčová hlavně komunikace. Problémy můžou nastat v obyčejných věcech, jako jsou třeba kulturní rozdíly: Češi se bojí říkat otevřeně svůj názor, Holanďané to naopak dělají velmi razantně, až někdy působí arogantně,“ vysvětluje.

Před časem ale majitelé Verzy najali skupinku nových manažerů a mezi mateřskou firmou a českou laboratoří začaly vznikat spory o kompetence. „Z mého pohledu tomu pořádně nerozumějí, z jejich mám zase já příliš velké pravomoci,“ shrnuje krizi Martin. Výsledkem je, že mu i tahle spolupráce začíná být těsná, a rozhlíží se, co dál. Ve volném čase si staví loď a sbírá staré klávesové nástroje. „Vymyslel jsem takový hudební syntezátor, který vychází ze součástek starého počítače Commodore,“ říká nadšeně. „Retro zvuky jsou dneska v módě, už mám na něj několik objednávek. Možná je nejvyšší čas se s outsourcingem rozloučit.“