Mládí proti multiplexům

Ukázat cestu, která vede ven z pekla současného světa – dnes už se Pavel Bednařík (1980) nad těmito slovy z ustavujícího manifestu občanského sdružení Pastiche Filmz usmívá. „Bylo to příliš patetické,“ přiznává dramaturg stejnojmenného filmového klubu v Olomouci. Tři roky ho organizují studenti katedry divadelních, filmových a mediálních studií na FF UP a jeho činnost zdaleka přesahuje působnost běžného vysokoškolského spolku.

Vítr do plachet dalo těmhle kulturním nadšencům univerzitní zázemí v podobě filmového sálu a kvalitního technického vybavení v rekonstruované barokní budově bývalého jezuitského konviktu. Od roku 2003 uspořádali nad rámec pravidelných středečních projekcí řadu tematických i profilových filmových přehlídek, dávají pravidelně šanci mladým tvůrcům ze střední Evropy a cizincům zprostředkovávají možnost vidět české filmy s anglickými titulky.

Normální kapitalismus

Rozdíl oproti filmovým klubům, které od 60. let vznikaly v Československu coby ostrůvky pozitivní kulturní deviace v normalizační šedi, vidí Bednařík zřetelně.

„Rozhodně mizí ten spiklenecký disidentský étos. Pohybujeme se v normálním kapitalistickém prostředí, v němž nelze uspět, aniž by se člověk zároveň intenzivně věnoval shánění peněz,“ vysvětluje zaníceně doktorand, jenž právě dopisuje dizertaci na téma film a ideologie. Na své alma mater se nicméně občas setkává s názorem, že věnovat se produkci znamená „zparchantění“ váženého teoretického oboru.

„Samozřejmě se snažíme intenzivně spolupracovat nejen s distributory, ale také se zahraničními kulturními středisky a ambasádami,“ popisuje Bednařík cestu k úspěchu, která vede mimo obvyklé půjčování kopií z databáze Národního filmového archivu.

Finančně se zatím sdružení, které kromě školního klubu pořádá ceněnou Přehlídku animovaných filmů a podílí se na festivalu vědeckých filmů Academia Film Olomouc, spoléhá zejména na granty z veřejných zdrojů - tedy od státního fondu kinematografie a od magistrátu.

Představitelé města však nedávno zvedli Bednaříkovi žluč: přiklepli půlmilionovou dotaci na festival loutkových a pouličních divadel Ječmínkovo království, zatímco obě výše uvedené prestižnější akce se musely o stejnou částku podělit.

Alternativní filmová kultura na akademickou půdu láká i středoškoláky a obyvatele města, kteří jsou nespokojeni s nabídkou Metropolu, jediného ze tří dosud fungujících tradičních kin, a sedmisálového multiplexu. Ten podle Bednaříka využívá „princip nelítostných strategií“: nasazuje jednou týdně do kin artové lahůdky a prakticky tak – kvůli omezenému počtu kolujících kopií – znemožňuje, aby je dříve mohl nasadit bezmocný konkurent.

„Těží také z toho, že jeho ztrátový provoz dotuje nadnárodní vlastník,“ rozhořčuje se mladý filmový dramaturg a vědec v jedné osobě. Bednařík proto hodlá do budoucna aktivity svého týmu zprofesionalizovat a věnovat se propagaci nekomerčního filmu více ve spolupráci s Metropolem.

Fellini, do toho!

To Jiří Šebesta (1976), PR manažer dvou největších pražských artkin Aero a Světozor, velkou konkurenci v síti multiplexů nevidí. Uznává ale, že plán jeho týmu prosadit výlučně nekomerční dramaturgii také v kině Centrál v Hradci Králové, městě s univerzitním podhoubím a podobným počtem obyvatel, jako má Olomouc, nevyšel.

„Naší devízou je hravost. Artkina jsou ve fázi za zenitem, a proto musíme diváky přilákávat stále novými atrakcemi,“ tvrdí Šebesta, který vystudoval produkci na FAMU a před naskočením do štábu kolem Světozoru pracoval jistou dobu v baru.

Světozor, neprosperující kino pár metrů od Václavského náměstí, převzali provozovatelé úspěšného Aera na jaře 2004. V průběhu tří let z něj pak udělali místo, které kromě dvou desítek nekomerčních přehlídek a festivalů ročně láká svou neformální atmosférou, příjemným barem a oku lahodícím designem.

„Diváci zpohodlněli, a když jim třeba vržou sedačky, začnou se rozmýšlet, jestli příště přijdou,“ naráží Šebesta na plánovanou rekonstrukci. Výměna míst k sezení, modernizace některých prostor a posunutí plátna směrem k divákům vyjdou majitele na sedm milionů korun. Plánovaný rozpočet podpoří polovičním obnosem státní filmový fond. Kino také nabízí celebritám i obyčejným divákům možnost adoptovat si za pět tisíc korun na dobu pěti let sedačku.

Příslušnost ke komunitě světozorských fanoušků mohou diváci nově stvrdit koupí trička s logem kina, které připomíná fotbalový dres, jehož zadní stranu zdobí jména slavných režisérů. „Fellini například hraje s číslem 8 a ½,“ směje se Šebesta s tím, že tahle netradiční idea vznikla při přenášení přímých přenosů z fotbalových šampionátů v Aeru: „Dovedete si představit, že si otevřete podnik, chcete, aby vám do něj chodili lidi, a za pět let v něm neuděláte žádné změny?“ Mezi další chystané nápady patří akce Aero naslepo, kdy organizátoři pustí film podle svého uvážení a diváci podle spokojenosti s výběrem snímku budou platit až na konci projekce. A projekt Film Jukebox zase počítá se zapojením spřízněné fanouškovské obce na webu, kde by o zařazení filmu do programu měli hlasovat uživatelé internetu.

Kulturní absťák

Nadšení pro věc čiší na první pohled i z Evy Blažkové (1978), která už třetím rokem vede městem spravované kino v patnáctitisícovém Turnově. Absolventka stejné katedry, na které působí Pavel Bednařík, se na místo kinařky dostala výběrovým řízením, poté co se za partnerem přestěhovala do Českého ráje. „Nikdy mě nebavilo filmy točit, ale objevovat je, analyzovat a dostávat k lidem,“ vyznává se.

V kině, jehož návštěvnost v přepočtu na počet obyvatel ve spádové oblasti patří mezi nejlepší v Česku, uspořádala už dva semestrální filmové semináře pro veřejnost. Jeden byl teoretický a věnoval se pomocí rozborů ukázek z klasiky dějinám a historii filmu. Frekventanti druhého kurzu se chystají společnými silami natočit amatérský snímek.

Entuziastickou vedoucí kina limituje omezený rozpočet: „Dosloužil nám digitální projektor, na kterém jsem pouštěla ukázky. Žádám proto o grant na ministerstvu kultury, protože město na něj peníze nemá.“ Naději na finanční příspěvek vkládá také do přihlášení se do projektu Europe Cinemas, systému dotací pro kina, která ročně v programu vykážou alespoň 25 % evropských filmů.

Vrásky jí naopak dělá diskriminace při objednávání filmových kopií: mnohem lepší výchozí pozici mají multikina, Praha a velká města. Zajímavé nekomerční snímky se tak do regionu dostávají až se zpožděním. Blažková to ilustruje na příkladu druhého ročníku přehlídky hudebních filmů, kterou naplánovala na konec listopadu. Chtěla by získat irskou hudební romanci Once, jenže ta jde do kin 15. listopadu a bude nejdříve nasazena v multikinech. „Snad se ještě s distribuční společností dohodnu, i kdybych měla pro film dojet a pak ho zase hned odvézt.“

Zpoždění v nabídce oproti Praze a velkým městům si bývalá obyvatelka hanácké metropole ověřuje sama na sobě. „Když jedu za kamarády do Prahy nebo do Olomouce, ptají se mě, jestli jsem viděla nějaký film, a já musím přiznat, že ne. To je to, co na malém městě vytváří atmosféru provinčnosti,“ říká mladá kinařka, která přiznává, že se po přestěhování do Turnova dlouho vyrovnávala s kulturním absťákem.

Ze své zkušenosti přitom ví, že výchovné poslání provozovatelů kin a klubů má stejnou naléhavost na malém městě jako kdekoliv jinde. Výhledově by tak chtěla místní vzdělávací ústavy nadchnout pro program Film a škola, v němž asociace filmových klubů nabízí pro školní představení filmy ze svého zlatého fondu: „Číst filmy se člověk musí naučit podobně, jako se učíme číst knížky.“ 