Ztraceni sami v sobě

Úmrtí dvou kinematografických velikánů – Ingmara Bergmana a Michelangela Antonioniho – dalo v uplynulých dvou týdnech novinářům mnoho prostoru k úvahám nad tím, kam se od dob jejich vrcholné slávy posunulo filmové umění. Diváci České televize si budou moci udělat vlastní názor po tři čtvrteční večery. Nejdříve se dvěma svými výlety do hlubin ženské duše připomene švédský titán ve snímcích Persona (1966) a Šepoty a výkřiky (1972). Po týdenní pauze se na začátku září budeme moci ponořit do frivolní atmosféry Londýna konce šedesátých let ve slavné Antonioniho Zvětšenině (1967).

Čtyřicet let interpretací

Ingmara Bergmana podle jeho vlastních slov silně formovalo dětství v rodině přísného protestantského pastora. Naučil se prý brzy nasazovat ochrannou masku – personu, která mu umožňovala přetvařovat se před bližními. Otázka lidské přetvářky v protikladu k věrnosti sobě samému je základním tématem jednoho z Bergmanových nejneuchopitelnějších filmů.

Film Persona natočil nedlouho poté, co prodělal vážnou chorobu, během níž se ocitl na hranici života a smrti. Vše začíná velmi neobvyklým prologem, jakýmsi rozumově neuchopitelným sledem zdánlivě nesouvisejících bizarních sekvencí. Sledujeme postupně záběry pavouka, zkrvavené ruky, do které kdosi po vzoru ukřižování Ježíše zatlouká hřebík, ostré hroty mříže či krátké flashbacky ze staré…