Co dokáže mrtvá liščí hlava

Je to už dva roky, co jsem našla mrtvou lišku. Hned mě popadla touha mít ve své sbírce lebek také jednu liščí. Oddělit lebku od seschlého těla se zdálo snadné, ale po půlhodině pižlání tupými klacky ještě držela. Tu jeden z klacků sjel a zapíchl se mi do ruky. Koukám vyděšeně na tu krvavou ránu a v ní kousek odporného liščího slizu. „Ty jsi tak blbá, co když dostaneš vzteklinu?“ nadává mi mé zodpovědnější já. Dokončím tedy urychleně dílo a schovám hlavu do igelitky.

„Proč jste na to proboha sahala?“ ptá se druhý den doktorka.

„No, chtěla jsem tu lebku…“ přiznávám.

„Co studujete za školu, prosím vás? Přírodovědu? No to jsem si mohla myslet, že jste něco takovýho… Budete muset na očkování, protože nevíme, jestli nebyla liška nakažená.“

„Já ji když tak mám doma, kdyby se z toho dalo něco zjistit…“

„Vy ji máte DOMA? Ježišmarjá,“ rychle zvedá telefon. „Dobrý den, Státní veterinární správa?… Aha, dobře, tak já ji k vám pošlu i s hlavou… Myslíte, že s ní MŮŽE JET TRAMVAJÍ, nebo je nutné pro ni vypravit SPECIÁLNÍ ODVOZ?“

Konečně se obrátí na mě: „Tak, teď honem zajedete pro lišku, odvezete ji na Státní veterinární správu do Suchdola, kde ji necháte vyšetřit a výsledky zavoláte mně a na hygienu. Podle toho pak půjdete, nebo nepůjdete na Bulovku…“

Poslušně dorazím na kolej, kde před naším pokojem stojí vrátná. Prý mám okamžitě zavolat doktorce. Volám a utěšuji ji, že vše již zařizuji. Popadnu lebku a jedeme na výlet do Suchdola.

„To jste vy s tou liškou? Měla jste přijít rovnou k nám. Proč jste si proboha nevzala rukavice?“ (Srovnej reakci doktorky a veterinářky.)

Doktorka i s mojí lištičkou zmizí do patřičných míst a já mezitím vysypu z peněženky 858 korun a dostanu i stvrzenku. Zkusím se ještě nenápadně zeptat, zda bych mohla lebku – v případě negativního nálezu, samozřejmě – dostat zpátky:

„V žádném případě, co přijde k nám, už nesmí ven…“

Na kolej odcházím odevzdaně bez lebky a o tisícovku lehčí.

Ještě studující + již pracující přírodovědkyně z jihu Čech.