Před 10 lety

„Václav Havel si dovolil příliš. V pravidelných Hovorech z Lán nejprve užaslému národu oznámil, že během jeho nedávného léčení ve Všeobecné fakultní nemocnici ,visel jeho život na vlásku‘, a vzápětí dodal: ,Zda tomu tak muselo či nemuselo být, je věc, kterou by si asi měli rozebrat lékaři mezi sebou.‘“

Tak začíná redakční komentář k události, která přesně před dekádou hýbala tuzemským společenským životem: kvůli vážným zdravotním komplikacím málem zemřel prezident republiky.

„Lékaři ovšem,“ pokračuje tehdejší text a dává nám tak možnost porovnat, kam jsme se za uběhlá léta posunuli, „už dali jasně najevo, že nic rozebírat nebudou, a brání se zbytečnou arogancí. Léčba nádoru i prezidentova pooperační péče prý byly nejlepší, jaké si hlava státu mohla přát, a Havel nyní jen nemístně ventiluje stresy, které zažívala jeho nová manželka ve chvílích, kdy mu šlo o život. (…) Havlův případ prostě ukazuje, že u nás zatím není pro lékaře partnerem ani prezident. Přežívající mentalita socialistického zdravotnictví, ve kterém lékař „zadarmo“ pomáhal trpícím, staví pacienta do role člověka, jenž má kritizovat instalatéra, co mu bezplatně a z dobrého srdce opravuje umývadlo. Známý výrok profesora Pafka, že hlavu státu operoval stejně jako kteréhokoli bezdomovce, tak lze i rozšířit: právo mluvit do svého léčení má prezident stejné jako bezdomovec – žádné. (…) Lékaři ovšem nepochopili, že mimořádně oblíbeného prezidenta nemohou okřiknout jako malého kluka. A právě v tom je možná paradoxně dobrá zpráva pro naše zdravotnictví: napříště už totiž není vyloučeno, že se po vzoru svého prezidenta pokusí překonat zažitý strach před lékařem i běžní pacienti. Ve chvíli, kdy začnou vymáhat informace o svém léčení a komentovat jeho průběh, nastane diskuse, která může přinést zdejšímu zdravotnictví velké změny.“

Respekt 3/1997