Mimochodem

Blata. Už to slovo navozuje představu temného šera, vazkosti, mokřadu stahujícího dolů nejenom nešťastné zbloudilce, ale i bující myšlenky idealistů. Nu, jak komu.

Ocitl jsem se na blatech po více než čtvrtstoletí. Ne na zlopověstných dartmoorských, kde řádila kletba rodu Baskervillů a v noci se odvážil vyjít jen Sherlock Holmes, ale na zbudovských či prostě Blatech. Matka měla osmdesátiny, tak jsme s ní vyjeli do rodné vsi na půl cestě z Českých Budějovic do Vodňan. A tam, v kraji, obecní kronice i vzpomínkách předků, ožívají staronové příběhy této země.

Před pěti sty lety dal král Vladislav „rozsáhlá mokřiska poznenáhlu vysušena a v lučiny proměněna“ Rožmberkům – a ti je předají do svobodného užívání devíti sousedním vsím. Vznikají Svobodná blata, výdobytek v éře nevolnictví. Když jsou však Blata o sedmdesát let později vložena do zemských desek, sedláci v tom vidí „útok a první krok k odnětí“. Na scénu přichází zbudovský rychtář Jakub Kubata. Blata zůstanou svobodná, tvrdí a buntuje sedláky tak dlouho, až ho lidé Adama z Hradce chytí jako rebela a 20. dubna 1581 u Soudného potoka „pro postrach všem“ setnou.

„Kubata dal svou hlavu za Blata,“ říká se od té doby a stojí to i na sto let starém pomníku na místě popravy. Jenže názory na jeho postoj se různily a různí. Byl Kubata zbytečně tvrdohlavý paličák, který prostě nevěřil, že Blata zůstanou samostatnou držebností? Vždyť Adama z Hradce vzápětí napomenul sám císař Rudolf a pro sedláky se nic k horšímu nezměnilo. Nebo byl výsostný liberál? Vždyť pro princip svobody si nechal useknout hlavu. Však také spor o pastevní právo běžel dál a definitivně ho vyřešilo až v roce 1867 rozhodnutí místodržitelství. Ve prospěch sedláků oněch devíti vesnic.

Před jednašedesáti lety přichází na scénu můj děda. Chce hospodařit na větší ploše, tudíž se hodlá přestěhovat. Píše se rok 1946 a pohraničí je plné chalup po vyhnaných Němcích. Děda neodolá a vyrazí na obhlídku, snad někam na Šumavu. Vstoupí do statku, v kuchyni u stolu spatří sedět hospodáře s hlavou v dlaních a ze stájí slyší bučet hladová zvířata. Německy neumí, takže místo komunikace podlehne sedláckému pudu – jde do chléva nakrmit dobytek a pak rovnou zpátky na vlak.

I dobové názory na dědu se různily. Byl paličák, že nevyužil šance? Vždyť to tak dělal skoro každý, kdo mohl, a ne aby se místo toho za své úspory stěhoval dvacet kilometrů do vnitrozemí. Nebo byl tvrdohlavý liberál? Ten druhý názor se v atmosféře nastupujícího komunismu zřejmě ani nerozvinul. A prakticky spor vyřešila už za pár let kolektivizace.

V nedělním odpoledni procházíme malý vesnický hřbitov. Už dlouho se na něm nepohřbívá, ale péče čiší z každého koutu. Nápisy na hrobech zahrnují většinu vesnic Svobodných blat. Pak ovšem vzhlédnu vzhůru nad kostelní vrata, spatřím schwarzenberský erb a pomyslím si: Je to takový paličák? Vždyť useknutá hlava Turka na rodovém znaku je v dnešní Evropě politicky nekorektní. Anebo je to tradiční jihočeský liberál? Spor se řeší právě teď.