Jeden den v životě

Budík zase zvoní a to ještě není sedm. Honem něco do sebe hodit, kafe dostanu tam. Popadnout ruksak a tašku na kolečkách. Běh na tramvaj, pak po schodech v metru a už jdu Štěpánskou. Tahle skupina je moje radost. Motivovaní, pokročilí a ochotni zabývat se nejen jazykem, ale i literaturou. Dnes mluvíme o Severním Irsku a čteme Walking the Dog.

Pak na letiště. Mám čas, jak zvláštní to pocit! Mohu si sednout a číst. Užívám si to. Letadlo je skoro plné, většinou mladí muži v oblecích mluvící česky. Čtu si Lidovky, a když se za chvíli podívám oknem ven, jsou tam Tatry. Jemně zasněžené, neskutečné. Jsem dojatá.

Autobusové spojení s městem je víc než sporadické, bylo mi řečeno doma, ale na mě už čeká taxík. Začíná moje spanilá jízda po slovenských britských centrech.

Do začátku semináře mám dvě hodiny na běh městem. Nejdřív ke svaté Alžbětě, teď opravené, se zářící barevnou střechou. Už se může dovnitř. Je to krása, ta velikost a vznešenost a u vchodu nápis, abychom si dávali pozor na svoje věci. Odcházím se svátečním pocitem, do rytmu pop music. Hned vedle, z obou stran, si postavili pódium konkurenční kandidáti na starosty. V sobotu jsou komunální volby. Od obou dostávám letáčky, pozoruji holčičky mažoretky, jak se snaží, a běžím dál.

Hlavná ulica, se svým kilometrem obchodů, kaváren a restaurací, je výstavní síní města. Všímám si, že v divadle dávají taky Rusalku a naproti je kavárna Slávia. Občas potkám babičky v šátku připomínající mi dětství v Hodoníně: stejné vrstvy sukní, vestičky, vysoké čižmy. Odolávám reklamě Ázia – super ceny a registruji přítomnost Koryny, Bati a Čedoku.

Z plakátu se zamyšleně dívá Honza Nedvěd, hned vedle je tablo s fotkami dětí Anglické soukromé školky a o kus dál Lucie Bílá a menšími písmeny Korn, Malásek s Basikovou lákají na vianočný koncert. Poprvýkrát s afterparty. V knikupectví na čelném místě Blanka Matragi. Co dům, to palác, to pamětní deska: Košický vládný program, Vysehradská štvorka, Univerzita, maršál Kutuzov, obětem boje proti komunismu. Kostely, kláštery, středověké uličky, barokní přestavby, klasicismus, průchody mezi domy. V jednom hraje cikánská kapela – housle zní jak v nebi. Skvělá akustika, skvělí muzikanti. Házím jim do klobouku něco mincí, běžím dál a poznávám Masiarskou ulici. Už kdysi jsem tu hledala dům Sándora Máraie. A hle, číslo 35. Snad budu mít tentokrát štěstí. Jeho byt je k nahlédnutí ve středu a v neděli od 15.00 do 16.00. Je středa 14.30!

Teď rychle do hotelu, vzít si všechny věci na seminář a poklusem zpátky. Celá uřícená dobíhám do Masiarské v 15.10. Ale co to? Na dveřích je malý žlutý lístek: tuto středu je otevřeno od 12.00 do 14.00. Nerozumím, že by špatný vtip? Snažím se myslet pozitivně: do třetice to určitě vyjde! Takže mám 10 minut, to stihnu k Východoslovenskému muzeu. Chci vidět místo, kam chodil do práce JUDr. Josef Polák, jak praví pamětní deska – Významný český muzeolog, historik umenia, inšpektor muzeí a podporovatel slovenského vytvarného umenia. Působil zde jako ředitel v letech 1919 až 1938, předtím než v Praze založil Židovské muzeum a než ho nacisti zabili v Osvětimi. Na zahradě muzea stojí půvabný dřevěný kostelík a zvonice, jestlipak je sem dal převézt JUDr. Polák?

Můj seminář Stereotypes in Everyday Life in Britain probíhá v nedávno otevřeném britském centru. Milí lidé, krásná budova s kupolí, vysoké dveře, inspirativní atmosféra. Zájem je značný. Účastníci jsou členy budoucí Reading Group, jedné ze tří na Slovensku. Budou číst a pak se scházet a o knihách diskutovat. Anglicky. V Británii mají Reading Groups mnohasetletou tradici, v Čechách jsme, díky Britské radě, začali před dvěma lety. Mě pozvali, abych tady v počátcích pomohla.

Po 90 minutách mám dobrý pocit, povedlo se. Všichni jsme natěšení, už jen začít. Někteří zůstávají, povídáme si, nechceme se rozejít. Zjišťuji, že mám hlad, naposledy jsem jedla housku v letadle. Skvělá Alena z bratislavské British Council myslela na všechno. Takže na večeři, kapustnicu a halušky, a pak spát. Zítra mě čeká Banská Bystrica.