Vzpoura spisovatelů

Před 40 lety se našlo jen několik literátů, kteří žádali svobodu pro jiné, o mnoho lepší to není ani dnes.

V ty poslední červnové dny v roce 1967 čeští spisovatelé sotva tušili, že právě hnuli dějinami. Stěží by je tehdy mohlo napadnout, že od Dreyfusovy aféry, která zrodila angažovaného intelektuála, právě oni stanou na vrcholu pomyslné křivky, jež opisovala rostoucí vliv spisovatelů na vývoj ve světě. A už vůbec je asi nenapadlo, že jejich pokus byl zřejmě posledním, kdy spisovatelé jako specifický stav přímo otřásli mocí, a že křivka jejich vlivu bude od té doby už jen klesat.

Před čtyřiceti lety byly v letním horku a v napjaté atmosféře IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů vysloveny věty, které zažehly zápalnou šňůru táhnoucí se přes pražské jaro až k hlavním ruských tanků. Při čtení stenografických záznamů tehdejších vět, které vydaly na celou knihu, si člověk uvědomí, že v dnešním mediálním přetlaku by žádná z nich nehnula ani obočím politiků, natož dějinami. Některé si přesto i dnes zaslouží úctu k intelektuální a lidské zralosti jejich autorů, například Ludvíka Vaculíka, Václava Havla či Zdeňka Urbánka.

Tehdejší vzpoura spisovatelů byla natolik intimní součástí komunistického systému, že každý pokus zobecnit ji a přenést do dnešních časů by dopadl bídně, snad s výjimkou pozoruhodné vnější podobnosti s jakýmkoli dnešním kongresem či sjezdem jakékoli organizace či politické strany. Nicméně pohled na onu událost umožňuje…