Pátek u chasidů ve Vídni

V poledne nasedám do auta a už jsem na cestě. Kamarádi z Brna jsou pozvaní k vídeňským chasidům na šábes a já jedu s nimi. Nejsem bojácná ani stydlivá, přesto ve mně celý víkend v cizím, ultraortodoxním prostředí určité obavy vzbuzuje. Vídeň je přece blízko, utěšuji se, ale vím, že ta Vídeň, do které mířím já, je vzdálená. Vzdálená pár desítek, pár stovek let.

Ve čtyři hodiny máme sraz s naším organizátorem a průvodcem. Jsme v samém centru Vídně, ulice ani budovy se nijak neliší, jen je kolem nás slyšet místo němčiny jidiš, muži jsou v kaftanech a černých kloboucích a spousta pejzatých kluků se kolem nás prohání na koloběžkách. Všude je chaos a velký shon. Šábes začíná za hodinu, a tak všichni dokupují poslední zásoby a spěchají se připravit.

V ohromující rychlosti přijíždí obří auto, nejdřív málem nabourá do jiného, stojícího auta, pak maličko ohne vzadu stojící patník. Ojoj, z auta vystupuje nebo spíš vyskakuje vousatý mladík. Teda já bych si mladíka představovala trochu jinak, ale to ty vousy. Rozdělujeme se na kluky a holky, jedeme se ubytovat. Stíhám jen napsat domů, že vše je v pořádku, vypnout telefon a už si oblékám dlouhou sukni a vyrážíme do synagogy.

V synagoze nejsem poprvé, je mi jasné, že jako holky budeme oddělené, počítám, že v takhle ortodoxním prostředí to nebude jen tak naoko. Nejsem žádná feministka, tohle jsem ale nečekala. My čtyři jsme odvedeny přes pavlač do místnosti, která je od modlitebny oddělená tlustou zdí, v jednom místě je sice okénko, ale aby čistě náhodou dvoucentimetrová dírka nerozptylovala, jsou přes ní dvě plenty. Jsme tu úplně samy, všechny manželky doma zapalují svíčky a chystají večeře pro své modlící se muže. Přesně tohle jsem nechtěla – utvrzovat se, jak je tenhle svět zpátečnický, nespravedlivý, netolerantní, šovinistický a ponižující. Venku je zima, a protože z pavlače chybí dveře, tak i moje naštvání pomalu vychládá.

Po konci bohoslužby se rozdělujeme do dvojic a jeden z mužů si nás odvádí k sobě domů. Dnes večer budeme hosty jeho rodiny.

Přivítání je opravdu milé a hlavně až překvapivě upřímné. Ta upřímnost je zvláštní, a ještě když usedám ke stolu, uchvacuje mě ta nenucenost, s jakou všechno probíhá, přestože jsme se nikdy neviděli. Našemu hostiteli bude tak okolo pětadvaceti a pochází stejně jako jeho žena z Londýna. I když se narodili jen o pár let dříve než my, patří k nim už ty čtyři malé děti, které sedí u stolu, a páté je evidentně na cestě. Povídáme si o škole, studiu, rodině, Praze, Vídni, dobře se bavím a vůbec nemám pocit, že bych si musela dávat pozor na jazyk. Nikdo neodsuzuje můj svět, moje názory, moje otázky – a ty jim musí nejspíš připadat přinejmenším hloupé. Děti se předhánějí ve vyprávění paraši, příběhu z Tóry pro tenhle týden. Otec celý týden pracuje a studuje, ale v pátek večer a v sobotu se bude věnovat především jim. Mezitím pomáháme naší hostitelce nosit na stůl večeři. Je moc milá, jen o pár let starší než já. Pozdě večer se jí pak v kuchyni ptám na to, co mě svrbí na jazyku celý večer: „Jsi šťastná?“ Bez rozmýšlení mi odpovídá, že jasně. Nic jiného než rodinu si nikdy nepřála. Má hodného muže, hodně dětí, netrpí hladem a ani nejsou nemocné.

Když v noci usínám, mám pocit zvláštního porozumění jejich světu. Doma poznali štěstí, řád a přirozeně netouží po ničem jiném. Jejich štěstí není ve složitých věcech, a hlavně vědí, kde ho najdou. Možná bych také chtěla být jednoduše šťastná. Nikam se nehnat, neřešit okolní svět, mít rodinu místo kariéry, mít veselé děti, které vypráví příběhy Tóry, mít jistotu. Já jsem ale vyrostla v prostředí, kde se klade důraz na individualitu, vzdělání, knížky a jsem za to ráda. Jen ty tradiční hodnoty asi občas taky nejsou k zahození. Dobrou noc.